Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Editor´s introduction : Adolf Loos for our time

100%

Long C.

Umění (Art)

|

2020

|

tom 68

|

nr 3

263-270

EN

Over the course of his life, Adolf Loos was often in the public gaze, the source of both fawning admiration and virulent criticism. Even after his death, Loos remained a controversial figure, celebrated by his many devotees, while at the same time being savagely attacked by his detractors. This essay examines the nature and course of the reactions to Loos and his works, from the beginnings of his career at the turn of the last century to the present. It demonstrates the key shifts in the ways in which historians and other observers sought to evaluate Loos’s buildings, interiors, and writings, and it describes how the Loos literature developed over time. Through the 1960s, most of those writing about Loos had direct connection to him and his world; even those who rejected his approach did so with marked clarity. Beginning in the 1970s, a new view of Loos emerged, one that saw in his work and writings the basis of a concept of design that corresponded with the new tendencies in theory and criticism. Loos was often accorded the status of a seer, but one whose ideas were ‘difficult’ and opaque. This essay argues for the necessity of new interpretations of Loos, his thought, and his designs—less clouded by opinion and based more on sound historical research. It presents the articles in this issue as attempts in the on-going effort to reinvigorate and reframe the discourse around Loos.

CS

V průběhu života byl Adolf Loos často před zraky veřejnosti zdrojem bezmezného obdivu i nepřátelské kritiky. Oslavován mnoha stoupenci a zároveň zuřivě napadán odpůrci zůstal kontroverzní postavou i po smrti. Článek zkoumá charakter a vývoj reakcí na Adolfa Loose a jeho dílo od počátků profesní dráhy na přelomu minulého století až do současnosti. Ukazuje rozhodující změny ve způsobu, jakým historici a ostatní pozorovatelé hodnotili Loosovy stavby, interiéry a texty, a popisuje proměny literatury o Adolfu Loosovi v průběhu času. V šedesátých letech 20. století měla většina autorů k Loosovi a jeho okolí přímý vztah; i ti, kdo jeho přístup odmítali, se vyjadřovali jednoznačně. Na počátku sedmdesátých let se objevil nový názor na Adolfa Loose, který v jeho dílech a textech spatřoval základy koncepce navrhování korespondující s novými směry v teorii a kritice. Loosovi byl často připisován status proroka, jehož myšlenky se však jevily „problematické“ a nejasné. Článek obhajuje nutnost nových interpretací Loosova myšlení a projektů — méně zastřených přesvědčením a založených zato na solidním historickém výzkumu. Studie v tomto čísle představuje jako součásti pokračující snahy o oživení a přeformulování diskuse o Adolfu Loosovi.

2

Adolf Loos, William Morris, and the Golden type

80%

Lawler D.

Umění (Art)

|

2020

|

tom 68

|

nr 3

278-289

EN

In Adolf Loos’s essays, he touches on numerous design fields, including typography, in his crusade against the ‘false modernity’ of the Secession. In one forceful passage, in order to make his point, he himself gives a false narrative of the origin of a typeface he has used. This article exposes that lie, traces the actual history of the typeface, and explores how Loos’s argument fits within his overriding design and cultural outlook.

CS

Aldolf Loos se při tažení proti „falešné modernosti“ secese ve svých úvahách dotýká mnoha oborů designu, včetně typografie. Aby dokázal svou pravdu, sám ovšem v jedné důrazné pasáži uvádí nepravdivý výklad o původu typu písma, které používal. Článek odhaluje tuto lež, sleduje skutečnou historii písma a zkoumá, jak Loosova argumentace zapadá do jeho převažujících názorů na design a kulturu.

3

Zur Entdeckung eines unausgeführten Loos-Projekts: Wohnung Boskovits I, Frankgasse 1/12 (1921)

80%

Vass A.

Umění (Art)

|

2020

|

tom 68

|

nr 3

290-300

EN

The reconstruction from drawings in the Adolf Loos Archive of the Albertina of a design by Loos (which was never in fact realised) for the Boskovits I apartment shows that in Loos’s draft drawings and sketches (which often give a rudimentary impression), complex, precise, and stringent ideas can be identified. The discovery sheds fresh light on his group of works influenced by Classicism between 1917 and 1922, which has not so far been researched to any great extent. The two sheets of paper (ALA 672 and 340) show ground plans, sections, and details for the conversion of a suite of rooms consisting of two drawing rooms and a spacious study. The overall ground plan on a scale of 1:50 with the corresponding sectional views make possible a clear identification with the apartment of the banker Friedrich Boskovits, who probably moved into it around 1908. Boskovits later had alterations made both to the structure and furnishings of the part of the apartment looking onto the yard which is shown in the drawings. As a result of a detailed survey of the building carried out in several stages between 2013 and 2019, this conversion could be identified and dated to 1921, and thus separated from earlier and later layers of alterations to these rooms. Thus, in particular, the wall panelling in the former dining room, later ascribed to Loos, is not part of his design. A detailed analysis of the drawings shows that, instead of wooden panelling for the rooms, Loos’ design proposes a lining of stucco and natural stone, similar to that in the music salon in the Strasser House in 1917. However, this was not implemented, any more than were the proposed corrections of the irregularities in the original ground plan, which were essential in order to produce the precise axial connections between rooms in Loos’ conversions of apartments. The highlight of the enfilade was to have been the dining room, with two Ionic colonnades bearing an architrave with a relief. In this way a prostyle-like raised seating area would have been created on the window side, which was probably intended to fulfil the role of a smoking room in a very limited space. The colonnade on the opposite side was intended to surround a chimney, which, like the plaster pillars in the corners of the square framed by the orders of columns, was removed during the alterations made to the apartment in 1927.

CS

Rekonstrukce nerealizovaného Loosova návrhu prvního Boskovitsova bytu podle kreseb uložených v Archivu Adolfa Loose v Albertině dokazuje, že v Loosových často elementárně působících kresebných návrzích a náčrtech lze sledovat komplexní, precizní a přesvědčivé úvahy. Objev vnáší světlo do málo prozkoumané klasicizující skupiny návrhů z let 1917–1922. Dva listy (ALA 672 a 340) ukazují v půdorysech, řezech a detailech přestavbu propojených místností, dvou salonů a prostorného kabinetu. Celkový půdorys v měřítku 1:50 s připojenými řezopohledy lze jednoznačně přiřadit k bytu bankéře Friedricha Boskovitse, jenž se do něj přestěhoval pravděpodobně kolem roku 1908. Zobrazenou část bytu obrácenou do dvora nechal Boskovits později stavebně upravit a nově zařídit. Díky podrobnému stavebnímu průzkumu provedenému ve více etapách mezi lety 2013–2019 mohly být tyto změny identifikovány, datovány do roku 1921, a tím i odlišeny od dřívějších a následujících vrstev přestaveb v těchto místnostech. Přestavba z roku 1921 v některých již nedochovaných stavebních dílech a v pojetí enfilády vykazuje podobnosti s Loosovým návrhem, ale zároveň i nápadné rozdíly. Zejména Loosovi později připisované dřevěné obložení stěn v bývalé jídelně není součástí jeho návrhu. Podrobná analýza kreseb ukazuje, že namísto dřevěného obkladu pro tyto místnosti Loos navrhl úpravu ve štuku a přírodním kameni, podobně jako v hudebním salonku Strasserova domu (1917). Nebyla vůbec provedena, tak jako navrhované opravy nepravidelností půdorysu z gründerského období, které v Loosových bytových přestavbách byly nezbytné k vytvoření precizních axiálních prostorových vztahů. Vrcholem enfilády měla být jídelna se dvěma iónskými kolonádami, které nesly po obvodu obíhající architráv s reliéfem s motivy bakchantek. Na straně u okna tak bylo vytvořeno vyvýšené místo k posezení podobné prostylu, které pravděpodobně v tomto nejtěsnějším prostoru plnilo funkci pánského salonku. Kolonáda u stěny měla rámovat krb, který byl v roce 1927 odstraněn při přestavbě bytu zároveň se sádrovými pilíři v rozích prostoru ohraničeného sloupovými řády.

4

Loos in the tropics: Alfred Preis and the Raumplan in Hawai‘i

80%

McGuire L.

Umění (Art)

|

2020

|

tom 68

|

nr 3

306-314

EN

In two recent book analyzing Loos’s design methods, The New Space: Movement and Experience in Viennese Modern Architecture (2106) and Adolf Loos: The Last Houses (2020), Christopher Long has argued that in his residential iterations of the Raumplan idea, Loos was invested in the optical and sensory impacts of his residences: he created complex pathways of procession with a studied attention to the ways in which materials, colors, and interlocking spatial volumes could enhance the visceral impact of an interior space on an inhabitant. This essay argues that in the work of the Austrian émigré architect, Alfred Preis (1911–1993), a similar approach to the Raumplan re-emerged in midcentury Hawai‘i. By examining several examples of Preis’s residential work between 1940 and 1955, including the Scudder Residence (1940), the Lau Residence (1951), the Panfiglio Residence (1952), and the Hudson Residence (1955), it contends that Preis borrowed and reinterpreted Loos’s Raumplan. The Scudder Residence, in particular, is remarkably similar to Loos’s Doppelhaus for the Werkbundsiedlung exhibition in 1932, which had opened the year that Preis began his architectural training at the Vienna Technisches Hochschule. The essay then extends Long’s hypothesis about Loos’s interest in the sensory and tactile qualities of architectural space to show that Preis applied similar methods in these Hawai‘i residences. Preis transplanted Loos’s Raumplan language and ideas to the tropics, deftly rejecting International Style ‘open plan’ modernism. Like Loos, Preis created complex interior spaces by separating living zones through changes in ceiling heights or elevations, and also by designing circuitous pathways. He also used strong changes in colors and materials to demarcate zones of use and to foster tactile and other aesthetic interactions in the residences. Importantly, Preis also adapted Loos’s architectural ideas for the Hawaiian climate and his clientele by incorporating Asian formal and spatial languages.

CS

Ve dvou posledních knihách analyzujících Loosovy metody navrhování The New Space: Movement and Experience in Viennese Modern Architecture (2016) a Adolf Loos: The Last Houses (2020) Christopher Long tvrdí, že Loos se při opakovaní koncepce raumplanu v obytných stavbách věnoval jejich optickému a smyslovému působení. Vytvářel komplikované průchozí trasy a přitom se zaměřoval na způsoby, jak by materiály, barvy a propojené prostorové objemy mohly zvyšovat viscerální působení vnitřního prostoru na obyvatele. Studie dokazuje, že podobný přístup k raumplanu se znovu objevil v polovině století v díle rakouského architekta, emigranta Alfreda Preise (1911–1993) na Havaji. Zkoumáním několika příkladů Preisových obytných staveb z let 1940–1955, včetně Scudderovy rezidence (1940), Lauovy rezidence (1951), Panfigliovy rezidence (1952) a Hudsonovy rezidence (1955), dokazuje, že Preis si vypůjčil a reinterpretoval Loosův raumplan. Zejména Scudderova rezidence se pozoruhodně podobá Loosovu dvojdomu z výstavy Werkbundsiedlung uspořádané v roce 1932, kdy Preis zahájil studium architektury na vídeňské Vysoké škole technické. Studie pak rozvíjí Longovu hypotézu o Loosově zájmu o smyslové a taktilní kvality architektonického prostoru, aby prokázala, že Preis využíval podobné metody v havajských rezidencích. Preis přesadil Loosův jazyk a koncepci raumplanu do tropů a obratně tak odmítl modernismus „otevřeného plánu“ mezinárodního stylu. Stejně jako Loos vytvářel složité vnitřní prostory oddělením obytných zón různými výškami stropů nebo elevacemi a uspořádáním průchodů oklikami. Využíval rovněž výrazné změny barev a materiálů, aby v rezidencích vymezil prostory podle funkce a podpořil taktilní a další estetické interakce. Preis především Loosovy architektonické zásady také přizpůsobil havajskému klimatu a své klientele začleněním asijských formálních a prostorových prvků.

5

New perspectives on Adolf Loos’s Parisian villa for Tristan Tzara and Greta Knutson

80%

Poulot C.

Umění (Art)

|

2020

|

tom 68

|

nr 3

301-305

EN

This essay formulates a novel hypothesis about the commission and building of the Parisian villa built by the architect Adolf Loos (1870-1933) between 1926 and 1927 for Tristan Tzara and Greta Knutson on the avenue Junot. The article is based on new primary sources discovered in France and Sweden as well as on published sources housed at the Albertina and at the Wien Bibliothek am Rathaus in Vienna. If the villa Tzara is certainly among Loos’ most important works and remains today the only trace of Loos’ Parisian period between 1923 and 1928, little is known about its construction. The newly discovered sources underline how little the architect was involved in its construction, the difficulties with it, and the lack of collaboration between the contractor and the client. To better understand the stages of the commission and construction, the article seeks to go back to the rather poor situation of Loos in Paris and to his entourage in the city. If the relationship between Tzara and Loos still remains difficult to document, other architects seem to have worked on the construction of the villa such as Gabriel Guévrékian, Jean (Hans) Welz and Pierre Boudriot, whose involvement has been until today undocumented or underestimated. The difficult order and collaboration between Loos and Tzara is documented by the couple’s personal papers: they first seem to have consulted Le Corbusier and they then regularly complain about the construction works on avenue Junot.

CS

Článek předkládá zcela novou hypotézu o zakázce a stavbě vily architekta Adolfa Loose (1870–1933) pro Tristana Tzaru a Gretu Knutson v Paříži v ulici Junot v letech 1926–1927. Je založen na primárních pramenech objevených ve Francii a Švédsku i na již publikovaných pramenech uložených v Albertině a Vídeňské městské knihovně (Wien Bibliothek am Rathaus). Přestože Tzarova vila rozhodně patří mezi Loosova nejvýznamnější díla a zůstává dosud jedinou stopou Loosova pařížského období let 1923–1928, je známo jen málo o průběhu stavby. Nově objevené prameny jasně ukazují, jak málo se architekt podílel na výstavbě, zdůrazňují problémy související s tímto faktem i nedostatečnou spolupráci mezi zhotovitelem a klientem. Článek pro lepší pochopení etap zakázky a výstavby připomíná Loosovo prostředí a poměrně špatnou situaci v Paříži. Pokud je vztah mezi Tzarou a Loosem stále obtížné doložit dokumenty, podíl dalších architektů, kteří na výstavbě vily zřejmě pracovali, jako Gabriel Guévrékian, Jean (Hans) Welz a Pierre Boudriot, nebyl dodnes zdokumentován ani doceněn. Komplikovanou zakázku a spolupráci mezi Loosem a Tzarou dokládají osobní písemnosti manželského páru: zřejmě se nejprve obrátili na Le Corbusiera, pak si pravidelně stěžovali na stavební práce v ulici Junot.

6

The secrets of the material: contingency and normativity in Adolf Loos

80%

Cronan T.

Umění (Art)

|

2020

|

tom 68

|

nr 3

271-277

EN

For Adolf Loos architectural meaning was not inherent in one‘s materials. Meaning, in other words, was historical, changing, and dependent on context. As I argue, Loos‘ normative approach to architectural meaning stood in direct contrast to the rise of an affective account of architecture that began to dominate architectural thinking and practice in the opening decades of the twentieth century. For August Endell, Hermann Obrist, Henry van de Velde and into the Bauhaus, architecture was increasingly conceived as generating material effects through formal qualities inherent in materials. Loos was prescient in his rejection of the growing consensus around the surefire effect of architectural forms and materials. At stake for Loos were qualities of risk, chance and failure that made meaning possible.

CS

Význam architektury pro Adolfa Loose nespočíval ve vlastních materiálech, ale pokládal ho za historický, proměnlivý a závislý na kontextu. Prokazuji, že Loosův normativní přístup k architektonickému významu byl v přímém protikladu ke vzestupu afektivního pojetí architektury, které v architektonickém myšlení a praxi začalo převládat v prvních desetiletích 20. století. Pojetí architektury Augusta Endella, Hermanna Obrista, Henryho van de Veldeho a členů Bauhausu spočívalo především na působení materiálu za využití jeho inherentních formálních vlastností. Loos prozíravě odmítal sílící obecnou shodu na jistém účinku architektonických forem a materiálů. Vsadil na přednosti risku, náhody a selhání dodávající význam.

7

W brzuchu architekta Willa Leopolda Kindermanna

43%

Sztwiertnia G.

Eruditio et Ars

|

2022

|

tom 4

|

nr 1

9-21

EN

This paper is inspired by the “Tatort” artistic-research project realized in 2021 in Municipal Art Gallery in Łódź. It is an attempt at researching and diagnosing Kindermann’s Villa on the map of Polish and European architecture through using cross-disciplinary tools. On the basis of various sources and research the author traces the relations between the architecture of Łódź and Vienna and the tumultuous historical transformations and weaves a reflection on consequences of radical changes in the architecture of the interwar period. Searching for various and unobvious points of reference and compilation the author invokes the cultural phenomena and trends which are now somewhat forgotten but which were influential for the civilizational development of the XX century such as anthroposophia and organic architecture. The author also researches consequences of the modernist revolution initiated by various artists including Adolf Loos and his manifest “Ornament and Crime” which dictates complete departure from ornamentation in culture. The author compiles selected social-intellectual-artistic facts crucial for understanding of the essence of changes in the outlook of the early XX century European society with the goal of demonstrating irreducible stigma of intertwining ideals and designs of modernity with establishing systems of oppression, violence and control. The author proposes approaching a historical architectural object – Kindermann’s Villa – as a text which presents various contexts for reading and discovering hidden narratives of modernity layer by layer.

PL

Tekst inspirowany jest projektem badawczo-artystycznym pn. „Tatort” zrealizowanym w 2021 r. w Miejskiej Galerii Sztuki w Łodzi. To próba zbadania, opisania i zdiagnozowania – za pomocą interdyscyplinarnych narzędzi – fenomenu Willi Kindermanna na mapie polskiej i europejskiej architektury secesyjnej. Bazując na różnorodnych źródłach i poszukiwaniach, tropi związki architektury Łodzi i Wiednia z początku XX w. z burzliwymi przemianami historycznymi oraz snuje refleksję nad konsekwencjami radykalnych przemian w architekturze okresu międzywojnia. Poszukując różnych, nieoczywistych czasem punktów odniesienia i zestawienia, przywołuje nieco zapomniane dziś, jednak wpływowe dla rozwoju cywilizacyjnego XX w. zjawiska i prądy kulturowe, takie jak antropozofia czy architektura organiczna. Bada również konsekwencje rewolucji modernistycznej zainicjowanej m.in. przez Adolfa Loosa i jego manifest „Ornament i zbrodnia” nakazujący całkowite zerwanie z ornamentem w kulturze. Zestawia wybrane, acz kluczowe dla zrozumienia istoty przemian światopoglądowych europejskiego społeczeństwa początku XX w. fakty społeczno-intelektualno artystyczne w celu ukazania nieredukowalnego piętna uwikłania idei i projektów nowoczesności w tworzenie systemów opresji, przemocy i kontroli. Proponuje ujęcie historycznego obiektu architektonicznego – Willi Kindermanna – jako tekstu dającego różnorodne perspektywy odczytania i możliwość, warstwa po warstwie, odkrywania ukrytych narracji o współczesności.

8

Wiedeńskie domy projektu Adolfa Loosa: racjonalizm przeciw symbolowi i ekspresji

41%

Serafin A.

Architecturae et Artibus

|

2014

|

tom Vol. 6, no. 3

63--70

PL

Artykuł stanowi próbę rozstrzygnięcia, czy „antydekoracyjny” charakter twórczości Adolfa Loosa stanowi opozycję wobec zagadnień symbolu i ekspresji, które zdają się charakteryzować współczesne temu twórcy nurty architektury i sztuki. Ciekawe wydaje się również stanowisko architekta wobec relacji łączących sztukę i architekturę. Poglądy prezentowane w esejach, takich jak słynny Ornament i zbrodnia, zostały w artykule poddane konfrontacji z wybranymi realizacjami. Omówieniu zostały poddane domy mieszkalne wybudowane w Wiedniu według projektów Loosa.

EN

The article is a trial of settlement whether the „anti-decorative” nature of works of Adolf Loos is in contradiction to symbol and expression that is characteristic of trends of architecture and art at that time. Architect’s standpoint on relations between an art and an architecture seems to be interesting as well. The article confronts the opinions presented in the essays like Ornament and crime to selected realizations. The residences built in Vienna was considered.

9

Konflikt aspektów. Ferdinanda Ebnera „myślenie w odniesieniach”

36%

Methlagl W.

Paedagogia Christiana

|

2015

|

tom 1/35

41-61

PL

Istnieją spore trudności w oszacowaniu miejsca Ferdinanda Ebnera w ramach życia intelektualnego, kulturalnego i religijnego jego epoki. Niektórzy widzą w nim wręcz – niesłusznie – odgrodzonego od świata samotnika zanurzonego w „ciemnościach ducha”, z uporem maniaka powtarzającego ciągle to samo. Równie niesłuszne jest jednak ujmowanie go w kategoriach typowego wykształconego „człowieka nauki”. Specyfikę Ebnera można próbować uchwycić od strony jego „myślenia w odniesieniach”, jako myśliciela stawiającego w centrum swą „myśl podstawową” i zgłębiającego w sposób niedopuszczający dyletanctwa najrozmaitsze, lecz wnoszące coś nowego dziedziny, by odnieść je do swego centrum oraz do siebie nawzajem i znaleźć conflicting aspects – wzajemne sprzeczności wewnątrz tych zjawisk oraz między nimi a jego myślą podstawową. I tak dostrzegamy, że Ebner znajduje się na szpicy rozwijającego się właśnie w Austrii „krytycznego modernizmu”. U podstaw wszystkich ruchów purystycznych, które do niego prowadziły, leżała tendencja do usunięcia wszystkiego, co zbyteczne, poboczne, zarówno z procesu językowego, jak i artystycznego, architektonicznego czy muzycznego, a w końcu ze społecznego samorozumienia, docierając aż do granicy tego, co da się jeszcze przedstawić i powiedzieć, aby dokonać mediacji za pomocą jak najprostszych środków. I Ebner w tym sensie zarówno znajduje się w „formie życia” (pojęcie Wittgensteina) swojej epoki, jak i ją kształtuje, szczególnie gdy chodzi o filozofię, kulturę, jak i religię.

EN

There are substantial difficulties in assessing the place of Ferdinand Ebner in the intellectual, cultural, and religious life of his epoch. Some authors see in him merely – though unfairly – a hermit cut off from the world, immersed in „the darkness of the spirit“, obstinately repeating the same statements. Another unfair interpretation would be to define him as a typical, educated man of science. What was specific for Ebner was his „thinking in references“. Setting a basic idea in the center of his thought, he went on to study professionally the most various and informative topics. Then, he referred the results to the basic idea, as well as he juxtaposed them with each other. The purpose was to find „the conflicting aspects“, mutual contradictions between the analyzed elements. Hence, Ebner can be called a leading representative of „critical modernism“ that was developing in Austria at that time. All the purist movements which contributed to that current focused on removing everything that was needless and secondary from the linguistic, artistic, architectonic, and musical processes. Thanks to that also social self-understanding was to become simplified. Any content to be presented or spoken out should be mediated by the simplest means. In this sense Ebner is both part of a „living form“ of his epoch, and a creator of the philosophy, culture, and religion proper to that period.