Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Lék na zlořády stranictví: Humův vliv na Madisonův "List federalistů č. 10"

100%

Rádková A.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2021

|

tom 69

|

nr 4

777-794

EN

According to Douglass Greybill Adair’s influential interpretation, when James Madison was formulating his famous theses on the benefits of a large republic, he was influenced by his reading of David Hume’s essays. However, as far back as the 1980s, Edmund Morgan sharply criticized Adair, claiming that Madison had only been inspired by his political career and not by the reading of theoretical works. In addition, Morgan attempted to show that Hume’s and Madison’s theories of partisanship only give the appearance of being similar, while in reality they contradict one another. The intent of this article is to show that Morgan’s much discussed critique is based on a misleading interpretation of Hume’s theory, and that Madison truly found inspiration in his reading of the philosopher’s works. By analyzing not just Hume’s essays but other of his writings, the author also proves that this influence on Madison is much greater than the traditional interpretive literature has taken into account.

CS

Podle vlivné intepretace Douglasse Greybilla Adaira byl James Madison při formulování svých slavných tezí o výhodách velké republiky ovlivněn četbou esejů Davida Huma. Adairovy názory však podrobil již v 80. letech minulého století ostré kritice Edmund Morgan, který tvrdil, že se Madison inspiroval pouze svou politickou kariérou, a nikoliv četbou teoretizujících knih. Navíc se Morgan pokusil dokázat, že teorie stranictví jsou u Huma a Madisona podobné jen zdánlivě, ve skutečnosti si však protiřečí. Záměrem předkládaného článku je ukázat, že Morganova hojně diskutovaná kritika je založena na zavádějící interpretaci Humovy teorie a že Madison skutečně našel inspiraci v četbě jeho děl. Analýzou dalších Humových spisů, nejen esejů, autorka navíc dokazuje, že je tento vliv mnohem větší, než je zohledňováno v tradiční interpretační literatuře.

2

Koncept nepolitické politiky v díle Ladislava Hejdánka

100%

Hejduk T.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2019

|

tom 67

|

nr 4

541-559

EN

This study presents Ladislav Hejdánek’s conception of non-political politics. It attempts to systematize Hejdánek’s unsystematic contributions to the subject. The overall conception can be based not on anti-politics, but on the mutual struggle against a) the expansion of politics into the sphere of the non-political, and b) the political’s abandonment of its bonds with the non-political sphere. With this ambiguity is linked the characterization of non-political politics – as, on the one hand, a form of education and of the transformation of consciousness, and on the other hand as only “mediating,” overseeing activity along the lines of the transport police. This duality also reflects the twofold nature of power politics – the correct (here it is necessary to educate) and the incorrect (here it is necessary, above all, to oversee) – and of the presence of the politics of interest in power politics. Another specific property of Hejdánek’s non-political politics stems from its democratic character which is here, however, above all an inner activity based in Christianity.

CS

Studie představuje koncept nepolitické politiky Ladislava Hejdánka. Usiluje systemizovat Hejdánkovy nesystematické příspěvky k tomuto tématu. Hejdánkovo pojetí lze podle autora vystavět na vzájemnosti boje proti a) expanzi politiky do sfér nepolitických a b) politickém zbavování se vazeb na sféry nepolitické. K této dvojznačnosti se váže určení nepolitické politiky jako na jedné straně formy vzdělávání a proměny vědomí a na straně druhé pouhé „prostředečné“, hlídačské aktivity typu dopravní policie. Dvojakost rovněž odpovídá dvojímu typu mocenské politiky – pravé (tu je potřeba vzdělávat) a nepravé (tu je potřeba především hlídat) – a přítomnosti politiky zájmů v politice mocenské. Další specifika Hejdánkovy nepolitické politiky, která ovšem není antipolitická, pramení z jejího demokratizačního charakteru, který je především niternou aktivitou, jejíž základy spočívají v křesťanství.

DE

In der vorliegenden Studie wird das Konzept der unpolitischen Politik Ladislav Hejdáneks vorgestellt. Ziel ist eine Systematisierung von Hejdáneks unsystematischen Beiträgen zu diesem Thema. Die Grundauffassung sollte unseres Erachtens nicht auf einer Anti-Politik aufgebaut werden, sondern auf der Gegenseitigkeit des Kampfes gegen: a) die Expansion der Politik in unpolitische Sphären und b) die politische Trennung der Verbindungen zu unpolitischen Sphären. Mit dieser Doppeldeutigkeit ist die Bestimmung der unpolitischen Politik einerseits als Form der Bildung und des Bewusstseinswandels und andererseits als bloße „vermittelnde“, aufpasserische Tätigkeiten als eine Art Verkehrspolizei verbunden. Diese Doppelrolle entspricht auch den beiden Typen der Machtpolitik – der richtigen (auf die sich der Bildungsbedarf bezieht) und die falsche (für die Wächterfunktionen erforderlich sind) – und der Gegenwart der Interessenpolitik in der Machtpolitik. Weitere Eigenheiten von Hejdáneks unpolitischer Politik ergeben sich aus deren demokratisierendem Wesen, die hier freilich vor allem ein innerer Vorgang ist, dessen Grundlagen im Christentum zu finden sind.

3

Lidská práva a základní potřeby

80%

Hapla M.

Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)

|

2018

|

tom 157

|

nr 1

31-49

EN

The article deals with the theory of needs as a possible justification of human rights. At first it defines the concept of need which it distinguishes from the concept of want. It states that need is objective by definition. It analyses some conceptions of needs (primarily the conception of David Miller and the conception of Massimo Renzo) and considers their advantages and disadvantages towards other theories of justification (for example the personhood approach of James Griffin). According to the author, these conceptions have foundations in natural law and cannot deal with the problem of transition from facts to norms. In addition, the requirements that we usually derive from the needs keep too much uncertainty. In spite of these deficiencies, however, the argumentation by the need holds great persuasiveness in the legal and even more in the political area. Its sources are difficult to identify, but it has some importance that the need is the concept which we use in everyday life (though in a shifted meaning). Finally, the author concludes that needs are not able to ground human rights in a satisfactory way, but on the other side – if we resign on the universal rights – it can play a very useful and significant role in their justification in certain local contexts.

CS

Článek se zabývá teorií potřeb coby možným zdůvodněním lidských práv. Nejprve vymezuje pojem potřeby, který odlišuje zejména od pojmu touhy. Konstatuje přitom, že potřeba má již z definice objektivní charakter. Následně analyzuje některé koncepce potřeb (především Davida Millera a Massima Renza) a zkoumá jejich výhody a nevýhody vůči jiným justifikačním teoriím (například přístupu Jamese Griffina, který je založen na ideji normativního aktérství). Podle autora mají tyto koncepce přirozenoprávní základy a nedokáží se vypořádat zejména s problémem přechodu od faktů k normám. Navíc i požadavky, které z potřeb zpravidla dovozujeme, si uchovávají příliš velkou míru neurčitosti. Navzdory těmto nedostatkům si ovšem argumentace jimi v právním a ještě více v politickém prostoru uchovává velkou přesvědčivost. Její zdroje je obtížné identifikovat, svůj význam však má, že jsou pojmem, který používáme v každodenním životě (třebaže v posunutém významu). Nakonec autor dospívá k závěru, že potřeby nejsou sice schopny uspokojivým způsobem založit lidská práva, ale na druhou stranu – pokud rezignujeme na univerzální charakter uvedených práv, mohou sehrát velmi užitečnou a významnou roli při jejich justifikaci v určitých lokálních kontextech.

4

O metodě v právní vědě u Montesquieua : příklad XXVIII. knihy Ducha zákonů

80%

Fořtová H.

Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)

|

2019

|

tom 158

|

nr 11

997-1009

EN

The paper discusses book XXVIII of the Spirit of the Laws devoted to the practice of judicial combat, which replaced judicial procedure in the course of the development of Frank monarchy. Our aim is to use this case to explain Montesquieu’s understanding of the “method in jurisprudence”. Throughout his book, the author stresses that his aim is not to “interpret” the laws” but rather to “reflect upon” them and to make the reader understand the laws in all possible relations. The last part of the volume (Books XXVII–XXXI) largely examines the laws from a historical perspective. Montesquieu acknowledges the unreasonableness and injustice of the judicial combat as a way of settling disputes (the stronger and more skilful one was in the right) nevertheless he defends its existence because this practice maintained the society thanks to a set of fixed rules and thus prevented the outburst of violence. This custom itself was not reasonable but the way of handling it was. This, however, does not mean that anything could be justified. Montesquieu demonstrates that the rules concerning the judicial combat respected the free spirit of the Franks and were based on the principal of honour which guaranteed the required realm of freedom in the French monarchy. While in England, liberty was maintained by constitutional arrangement, in France it was safeguarded by manners. Liberty is the leading criterion in judging individual laws; that is why despotism must be rejected. While it may provide social stability, it violates the nature of man as free being.

CS

Text se zabývá XXVIII. knihou Ducha zákonů věnovanou praktice soudního souboje, která v jistém stupni vývoje francké monarchie nahrazovala soudní proceduru. Cílem je na tomto příkladu pochopit autorovo pojetí „metody v právní vědě“. Montesquieu napříč celou knihou zdůrazňuje, že jeho cílem není „výklad“ zákonů, ale jejich „promýšlení“, cílem je naučit čtenáře chápat zákony ve všech možných vztazích, porozumět příčinám jejich vzniku i jejich působnosti. Závěrečná část Ducha zákonů (knihy XXVII–XXXI) je z velké části věnovaná předvedení zákonů v historické perspektivě. Montesquieu uznává nerozumnost a nespravedlnost soudního souboje jako způsobu řešení sporu mezi Germány (o tom, kdo byl v právu, rozhodovala síla a obratnost), jeho existenci však hájí, neboť tato praktika svázala společnost pevnými pravidly, čímž zabránila nekontrolovatelnému šíření násilí. Rozumnost nebyla v podstatě tohoto zvyku, ale v jeho provedení. To ovšem neznamená, že by bylo možné ospravedlnit cokoli. Montesquieu ukazuje, že germánská nařízení o souboji respektovala svobodného ducha Germánů, v jejich jádru stála čest, která ve Francii zajišťuje nezbytný prostor svobody. Na rozdíl od Anglie, kde je svoboda výsledkem ústavního uspořádání, spočívá svoboda ve Francii na mravech. Svoboda je kritériem, kterým je třeba se řídit při posuzování jednotlivých zákonů; odmítnout je tak nutné despocii: ta sice může zajistit stabilitu, potlačuje však přirozenost člověka jako svobodné bytosti.