Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Země jako kosmické těleso v předsókratovské kosmologii:

100%

Kočandrle R.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2020

|

tom 68

|

nr 5

659-677

EN

Interpretations of the Earth in Ionic archaic cosmologies usually revolve around the idea of it being a flat disc lying on water or air. In them, the Earth is also conceived as a concrete body situated in the space of the universe. However, due to the meteorological nature of Ionic archaic cosmologies, we can presume that in these cosmologies space was not generally assumed to exist under the Earth. The Earth, then, constituted the lower dimension of the universe as a whole and was not therefore considered a cosmic body. A fundamental change did not occur until the cosmology of the Italian branch of philosophy, which conceived of both the Earth and the universe as being in the shape of a sphere – meaning that the Earth became a separate body. If however still earlier reports of Anaximander’s Ionic cosmology described a cylindrical Earth located in the middle of the rings of celestial bodies, we might conclude that it was Anaximander who was the first to consider Earth to be a cosmic body.

CS

Interpretace Země v iónských archaických kosmologiích obvykle pracují s představou ploché desky ležící na vodě nebo vzduchu. Země je v nich zároveň pojímána jako konkrétní těleso umístěné v prostoru univerza. Vzhledem k meteorologické povaze iónských archaických kosmologií se však lze domnívat, že tyto kosmologie obecně nepředpokládaly prostor pod Zemí. Země tak tvořila spodní dimenzi celého univerza, přičemž nebyla považována za kosmické těleso. K zásadní změně došlo až v kosmologii italské větve filosofie, která pojala Zemi i univerzum ve tvaru sféry – tím se Země stala samostatným tělesem. Pokud však ještě předtím zprávy o Anaximandrově iónské kosmologii popisují válcovitou Zemi umístěnou uprostřed kruhů nebeských těles, lze soudit, že to byl právě Anaximandros, kdo jako první pokládal Zemi za kosmické těleso.

2

Prostor pod Zemí v iónských archaických kosmologiích

100%

Kočandrle R.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2019

|

tom 67

|

nr 5

767-785

EN

Among the characteristic features of Ionic archaic cosmologies we can usually find, alongside a flat Earth, the meteorological nature of the heavenly bodies together with the fact that these bodies only orbit above the Earth. It is, however, possible to suppose that a further, key element was the absence of space underneath the Earth. Although Aristotle attributes to the Ionic archaic thinkers various explanations for the motionlessness of the Earth in the universe, in which space existing under the Earth is implicitly assumed, it is possible to conclude that this problem didn’t start to be thematized until the emergence in the Italian philosophical branch of the idea of the universe in the shape of a sphere. Against this, the Ionic archaic cosmology does not assume in any way the existence of space under the Earth. The universe thus only stretches from the surface of the Earth to the sky. For just this reason the heavenly bodies had a meteorological nature and only orbited above the Earth.

CS

Mezi charakteristické momenty iónských archaických kosmologií patří obvykle vedle ploché Země meteorologická povaha nebeských těles spolu s jejich oběhy pouze nad Zemí. Lze se však domnívat, že dalším klíčovým prvkem byla absence prostoru pod Zemí. Ačkoli Aristotelés připisuje iónským archaickým myslitelům různá zdůvodnění nehybnosti Země v univerzu, kde je prostor pod Zemí implicitně předpokládán, lze soudit, že tento problém začal být tematizován až s nástupem koncepce univerza tvaru sféry v italské filosofické větvi. Iónské archaické kosmologie naproti tomu prostor pod Zemí vůbec nepředpokládaly. Univerzum se tak rozkládalo pouze mezi plochou Zemí a nebem. Právě z toho důvodu měla nebeská tělesa meteorologickou povahu, přičemž obíhala pouze nad Zemí.

3

Huygens a Fontenelle o mimozemšťanech a lidech

100%

Špelda D.

Teorie vědy (Theory of Science)

|

2017

|

tom 39

|

nr 2

141-165

EN

The article deals with selected aspects of two well-known publications on the multiplicity of worlds and extraterrestrial life that emerged at the end of the 17th century. These are Entretiens sur la pluralité des mondes (1686) by Bernard de Fontenelle and Cosmotheoros (1698) by Christiaan Huygens. In the first part, the article focuses primarily on how both authors understand the position of man in an inhabited and unbounded universe. Fontenelle and Huygens provide in their texts a convincing refutation of the often repeated notion that the idea of the infinite universe awakened terror and fears in early modern intellectuals. Actually, for them, the unbounded universe meant a celebration of reason that is able to emancipate itself from a geocentric superstition and anthropocentrism. At the same time, in the spirit of the early Enlightenment, it was also a celebration of the cosmic universality of reason. In its second part, the article deals with so-called cognitive passions: especially with fear, amazement and curiosity. The analysis of Huygens’ and Fontenelles’ works confirms and deepens some points of Lorraine Daston’s research. It turns out that at the end of the 17th century, fear and admiration were clearly understood as manifestations of ignorance and backwardness, although in the previous philosophical tradition they were associated with piety and the beginning of philosophy. Compared to it, traditionally condemned curiosity has become a legitimate, even desirable, characteristics of a true scientist.

CS

Článek se zabývá vybranými aspekty dvou známých publikací o mnohosti světů a mimozemském životě, které vyšly na konci 17. století. Jedná se o Entretiens sur la pluralité des mondes (1686) Bernarda de Fontenelle a Cosmotheoros (1698) Christiaana Huygense. V první části se článek soustředí především na to, jak oba autoři chápou postavení člověka v obydleném a neohraničeném univerzu. Fontenelle a Huygens poskytují ve svých textech přesvědčivé vyvrácení často opakované představy, že idea neohraničeného vesmíru probouzela v novověkých lidech hrůzu a obavy. Ve skutečnosti pro ně neohraničený vesmír znamenal oslavu rozumu, který se dokáže vymanit z geocentrické pověry a antropocentrismu. Současně se v protoosvícenském duchu jednalo i o oslavu vesmírné všudypřítomnosti rozumu. Ve druhé části se článek zabývá tzv. kognitivními vášněmi: zejména strachem, úžasem a zvědavostí. Analýza děl Huygense a Fontenella potvrzuje některé poznatky Lorraine Dastonové a prohlubuje je. Ukazuje se, že na konci 17. století strach i obdiv byly již jednoznačně chápány jako projev nevědomosti a zaostalosti, ačkoliv dříve byly spojovány se zbožností a počátkem filosofování. Proti tomu dříve odsuzovaná zvědavost se stala legitimní, ba dokonce žádoucí vlastností opravdového badatele.

4

Iufaa jako kněz slunečního boha: z východní stěny pohřební komory kněze Iufay v Abúsíru

80%

Janák J. , Landgráfová R. , Míčková D.

Pražské egyptologické studie (Prague Egyptological Studies)

|

2020

|

nr 24

64-74

EN

This study deals with the annotated version of the text known as König als Sonnenpriester inscribed on the arch of the eastern wall of the burial chamber of Iufaa. Like most of the decoration that covers the walls of Iufaa’s burial chamber and sarcophagi, the composition focuses primarily on his knowledge of cosmological, underworld or otherwise secret and mysterious phenomena and beings. The most interesting aspect of the composition analysed here is the way it interconnects writing with iconography, i.e. the text, the associated vignettes, and above all the way these are treated in terms of real and sacred space. The scene of the resurrection of the sun is located in the centre of the arch of the eastern wall of the burial chamber, and the columns of inscriptions around it partially create an image of the hieroglyphic sign for “horizon” (akhet). Immediately under the scene there is a square niche reminiscent of a closed window, the placement, dimensions and shape of which reflect those of the entrance opening for the mummy located in the opposite, western wall. The “window” thus symbolically connects the ideas of the rising of the sun from the gate of the eastern horizon, the flying out of the god Khepri from the ball of dung and from between the legs of the sky goddess, and the resulting appearance of the sun god in glory and divine might. Therefore, this square opening in the eastern wall of Iufaa’s burial chamber can be linked with with the so-called windows of appearance, through which the king or god appeared to the people as someone rising in glory to illuminate the world.

CS

Studie se zabývá komentovanou verzí textu známého jako König als Sonnenpriester, která je zapsána v oblouku východní stěny pohřební komory kněze Iufay. Podobně jako většina výzdoby stěn Iufaovy pohřební komory a sarkofágů se i tato kompozice zabývá především jeho znalostmi kosmologických, podsvětních či jinak tajných jevů a bytostí. Nejzajímavějším aspektem zde analyzované kompozice je způsob, jakým spojuje písmo a ikonografii (tedy text a na něj navazující viněty), a především to, jak jsou písmo i viněty zasazeny do skutečného a posvátného prostoru. Scéna znovuzrození slunečního boha se nachází uprostřed oblouku východní stěny a sloupce hieroglyfů kolem ní částečně vytvářejí představu znaku pro „obzor“ (achet). Bezprostředně pod scénou se nachází čtvercový výklenek připomínající zazděné okno. Jeho umístění, rozměry a tvar odpovídají oknu v protější, západní stěně, jímž byla do hrobky vpravena mumie. Výklenek tak symbolicky propojuje představu slunce vycházejícího z brány ve východním obzoru, vylétání boha Cheprera z kuličky hnoje a z rodidel nebeské bohyně a výsledný východ slunce v záři a božské moci. Tento čtvercový průchod ve východní stěně Iufaovy pohřební komory je tedy možno spojit s takzvanými okny zjevování, jimiž se král či bůh zjevoval lidem jako někdo, kdo vychází v záři, aby rozjasnil svět.

5

Hory a nerosty v islámu

80%

Koláček J.

Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)

|

2023

|

tom 33

|

nr 68

26-38

EN

The essay poses a question about the cultural representation of mountains and minerals in the Islamic tradition. Drawing on the most basic resource of the Qur’anic text, it observes that stones, mountains and other elements of the subterranean world acquire a positive value in the Islamic cosmological outlook, being a part of the well-ordered and beneficial natural phenomena and even playing a role of ethical companionship to man. In parallel, mountaintops and the stone structure of the Ka‘ba are shown to play a central ordering role in the structure of the religious time-space. The positive and significant representation of stones and mountains, which stands partly in contrast to the European culture, is tentatively ascribed both to the specific natural conditions of the Arabian milieu of Muhammad’ s prophethood and the religious legacies of the pre-Islamic era.