Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Veřejná prostranství v suburbánní zástavbě obcí v zázemí hlavního města Prahy

100%

Hofman V.

Urbanismus a územní rozvoj

|

2021

|

nr 4

23-31

EN

This article presents a survey that was carried out as part of a student’s final thesis. The survey deals with systems of public areas in new suburban built-up zones and ways in which these systems are incorporated in existing structures. The concept of these systems includes both built-up territories of settlements (network of streets) and free landscape (network of roads in the landscape). The research was performed by means of observation and, subsequently, analysis of locations in Prague’s suburbs, which is where the process of suburbanization remains most intense in the Czech Republic. The objective of the observation was to produce a list of phenomena occurring when new housing complexes are integrated into previous housing zones. Another focus was on determination of principles that should be observed in practice so as to integrate new suburban housing complexes in equilibrium with existing buildings and the landscape.

CS

Článek seznamuje čtenáře s výzkumem provedeným v rámci diplomové práce zabývajícím se systémy veřejných prostranství nových suburbánních zástaveb a způsoby jejich integrace do stávajících systémů veřejných prostranství, kterými je myšleno jak zastavěné území obce či sídla (uliční síť), tak volná krajina (cestní síť ve volné krajině) obcí či sídel, ve kterých se sledovaná lokalita nachází. Výzkum probíhal sledováním lokalit (a jejich následným rozborem) v suburbánním zázemí hlavního města Prahy, kde v rámci České republiky probíhá suburbanizační proces stále nejintenzivněji. Cílem sledování dané problematiky je soupis jevů vyskytujících se při integraci nových obytných souborů do stávající zástavby a stanovení principů, které by měly být dodržovány v praxi tak, aby docházelo k harmonické integraci nových suburbánních obytných souborů do stávající zástavby sídla či obce a zároveň do volné krajiny.

2

Autobiografické záznamy o vývoji oboru klinická psychologie v ČR

84%

Srnec J.

Československá psychologie (Czechoslovak Psychology)

|

2019

|

tom 63

|

nr 6

706-721

EN

The first part of the article deals with those medical fields which are historically closest to psychology. The second, major part, brings the author's personal testimony on facts and events relevant to the development of Czech clinical psychology. This is a contribution from Prague.

CS

První část článku pojednává o těch oborech medicíny, které mají historicky nejblíže k psychologii. Druhá, větší část, přináší autorovo osobní svědectví o faktech a událostech, které mají vztah k vývoji klinické psychologie v ČR. Toto je příspěvek z Prahy.

3

Droga do rozwoju elektromobilności w czeskiej Pradze: od autobusów elektrycznych do… trolejbusów?

84%

Bartłomiejczyk M. , Połom M.

Autobusy : technika, eksploatacja, systemy transportowe

|

2019

|

tom R. 20, nr 6

22--28

PL

W artykule podjęto próbę przedstawienia rozwiązania pośredniego pomiędzy klasycznymi autobusami elektrycznymi i trolejbusami – pojazdów z dynamicznym systemem ładowania – w ruchu (In Motion Charging - IMC). Jest to system, który wiąże się z budową napowietrznej sieci trakcyjnej „typu trolejbusowego” na wybranym fragmencie trasy. Infrastruktura trakcyjna pokrywa wówczas ok. 30-40% długości trasy, co pozwala na doładowanie w ruchu baterii trakcyjnych zamontowanych w pojazdach. Takie rozwiązanie umożliwia ograniczenie pojemności, a więc także masy własnej baterii o ponad 60%. Testowane w Pradze rozwiązanie jest szczególnie wartościowe dla miast o zróżnicowanej topografii i dużych deniwelacjach terenu, gdzie klasyczne autobusy elektryczne nie spełniają oczekiwań. Ponadto system IMC jest atrakcyjny dla większości ośrodków miejskich, ze względu na powszechnie występującą kongestię ruchu. Hybrydowy system IMC pozwala na wyeliminowanie najsłabszych cech trolejbusów, czyniąc rozwiązanie także efektywnym ekonomicznie.

EN

The article attempts to present an indirect solution between classic electric buses and trolleybuses - vehicles with a dynamic charging system - In Motion Charging (IMC). It is a system that involves the construction of an overhead catenary "trolleybus type" on a selected part of the route. The traction infrastructure covers approx. 30-40% of the route length, which allows to recharge traction batteries installed in vehicles. This solution allows to limit the capacity, and therefore also the weight of the battery by over 60%. The solution tested in Prague is particularly valuable for cities with diverse topography and large area denivelations, where classic electric buses do not meet expectations. In addition, the IMC system is attractive for the majority of urban centers, due to the commonly occurring traffic congestion. The hybrid IMC system allows to eliminate the weakest features of trolleybuses, making the solution also economically efficient.

4

Zdenka Braunerová, Claudelova „fortnýřka“ v Praze

84%

Brauner B.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2016

|

tom 13

|

nr 25

121-129

EN

The artist-painter Zdenka Braunerová, as patriotic as she was immersed in European culture, was the incarnation of Bohemian qualities for Paul Claudel. Her personal, spiritual, and artistic devotion to the poet provided him with access to the Czech Baroque.

5

Necudní naháči z řeckého Olympu. Nahé tělo v architektonickém dekoru Prahy 19. a počátku 20. století

84%

Šámal P.

Umění (Art)

|

2019

|

tom 67

|

nr 1-2

2-25

EN

The naked human body is one of the classical but controversial themes in art. This text deals with its use in the decoration of architecture. Depiction of the naked body has been the subject of many theoretical studies, but in these the decoration of buildings has been wrongfully neglected. It nevertheless represented an important basis for the cultivation of nude figures and their confrontation with the wider public, especially in urban building in the second half of the 19th and first half of the 20th centuries.The text investigates the gradual inclusion of ‘nude statues’ (i.e. unclothed or partly clothed figures) in the architecture of Prague. Public buildings played an important part in this process, but it was tenement buildings that became the main platform for naked figures. The article seeks the reasons for their profusion and finds them in the combination of iconographic traditions, the developing cult of the body and art-technological causes. It handles the effort to censor naked statues exceeding conventions not only from the viewpoint of the nudity per se, but also from the viewpoint of gender customs: the depiction of the naked female body had a strong tradition, but this was not the case for the male body and in the case of the combination of the bodies of both genders; in the analysis of their viewing it is also essential to take into consideration the gender of the onlookers — the passers-by. Although nude statues became a normal part of Prague around 1900, at this time there was an intervention in the appearance of the naked male figures on the façade of the Main Station; the enforced replacement of genitalia by fig leaves was due to the gender factors mentioned. Nude statues had their political connotations, which appeared with the arrival of the Young Czech Partyat the head of the Prague municipality (1906), when changes took place in the attitude to naked statues on public architecture. Even in 1925, however, the figures on the façade of the State Medical Institute had to be altered due to their nudity at the instigation of a clerically-minded minister and their case was used in the pre-election struggle. Due to nude statues in the decoration of buildings, interventions took place in cultural models of the time which contributed to changes in the perception of the depiction of the naked human body in art.

CS

Obnažené lidské tělo patří ke klasickým, ale zároveň kontroverzním námětům v umění. Text se zabývá jeho zastoupením ve výzdobě architektury. Vyobrazování nahého těla se stalo předmětem mnoha teoretických studií, avšak stavební dekor je v nich neprávem opomíjen. Představoval však důležitou bázi pro pěstování nahých figur a jejich konfrontaci s širokým publikem, hlavně v městské zástavbě druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Text zkoumá postupné zapojování „nahých soch“ (tj. neoděných či zčásti obnažených postav) do architektury Prahy. Důležitou roli v tomto procesu sehrály veřejné stavby, hlavní platformou nahých figur se však staly nájemní domy. Text hledá důvody rozšíření nahých soch a nachází je ve spojení ikonografických tradic, rozvíjejícího se kultu těla a výtvarně-technologických příčin. Zabývá se snahami o cenzuru nahých soch, překračujících konvence nejen z hlediska obnaženosti, ale také z hlediska genderových zvyklostí: vyobrazování nahého ženského těla mělo silnou tradici, ale jinak tomu bylo u těla mužského a v případě propojování těl dvou pohlaví; při analýze jejich vidění je navíc třeba zohlednit i pohlaví diváků — kolemjdoucích. Ačkoli se nahé sochy staly běžnou součástí Prahy kolem roku 1900, v té době bylo vynuceně zasaženo do podoby nahých mužských figur v průčelí Hlavního nádraží; nahrazení genitálií fíkovými listy bylo podmíněno zmíněnými genderovými faktory. Nahé sochy měly politické konotace, jež se projevily již nástupem mladočeských politiků do čela pražské obce (1906), kdy se změnil přístup k nahým sochám ve veřejné architektuře. Ještě v roce 1925 však musely být figury v průčelí Státního zdravotnického ústavu kvůli své nahotě přepracovány z podnětu klerikálně zaměřeného ministra a jejich případ byl využit v předvolebním boji. Prostřednictvím nahých soch ve stavebním dekoru docházelo k intervencím do dobových kulturních vzorců, které přispívaly k proměnám vnímání vyobrazení nahého lidského těla ve výtvarném umění.

6

Exile and Literature in the Prague German Magazine Die Wahrheit

84%

Zbytovský Š.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2021

|

tom 18

|

nr 37

78-100

EN

This article shows how the topic of exile and exile literature was presented in the Prague magazine Die Wahrheit after Adolf Hitler came to power. Although Die Wahrheit was an expressly proCzechoslovak magazine, it focused on problematic aspects of the situation of German émigrés in the country, especially writers and other cultural actors. The article follows three interpretive models (Heinrich Heine, the ‘best Germany’, and ‘positive nomadism’), belonging to discursive formations in which the debate on the situation of exiles took place, shaping their self-understanding and ideas about possible solutions. The magazine’s critical attitudes towards the relationship between artistic exile and the Czechoslovak state are revealed on the example of debates about the (non) performance of Ferdinand Bruckner’s drama Die Rassen in Prague.

7

Angelo Maria Ripellino a rok 1968

84%

Pelán J.

Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)

|

2019

|

tom 60

131-137

EN

The author examines an articles written by the Italian Bohemist Angelo Maria Ripellino during the period from 1963 to 1973 for the Italian magazine L’Espresso, in which he reported on Prague cultural and political events, and asks to what extent his renowned essay Praga magica is conditioned by the trauma of “1968”.

8

Stavební a demografický rozvoj pražských předměstí v díle Alfreda Hurtiga

84%

Novotná E.

Urbanismus a územní rozvoj

|

2022

|

nr 5

8-21

EN

At the end of 19th century Prague was rapidly developing due to the process of industrialization. The demolition of the city walls enabled gradual connection of Prague and its suburbs. Redevelopment of Josefov, Old and New Town changed the character of poor quarters into luxurious districts with broad streets. A. Hurtig, as a head surveyor of Building Authority of the Capital City of Prague, published topographic plans of Prague and its outskirts on a large scale. These reflected not only new administrative arrangements and captured the current state of the city, but also contained building plots and planned or later realized constructions of streets and residential areas. The plans used to be supplemented with demographical data, which reflected dynamic growth of Prague’s suburbs. The city development is documented in Hurtig’s plans not only through the housing construction but also with the infrastructure and social amenities. The paper presents examples of this development using the case study of Královské Vinohrady district. The Greater Prague factually came to be in 1922.

CS

Cílem výzkumu je dokumentovat prostorový rozvoj Prahy s využitím kartografického díla pražského stavebního geometra Alfreda Hurtiga. Koncem 19. století dochází k rozvoji Prahy v důsledku industrializace. Bourání hradeb umožnilo postupné propojení Prahy a jejích předměstí. Asanace Josefova, Starého a Nového Města změnila charakter chudinských čtvrtí na luxusní oblasti s širokými třídami. Výzkum se věnuje polohopisným plánům Prahy a okolí ve velkém měřítku, které A. Hurtig jako vrchní geometr stavebního úřadu hlavního města Prahy publikoval v průběhu 33 let. Ty odrážely nejen nové správní uspořádání, zachycovaly stávající stav města, ale byly v nich zakresleny i stavební parcely a plánované nebo později realizované výstavby ulic a obytných čtvrtí. Plány bývaly doplněny i demografickými údaji, které vypovídaly o dynamickém růstu pražských předměstí. Rozvoj města je na Hurtigových plánech dokumentován nejen stavebně, ale i s infrastrukturou a sociální vybaveností. Článek uvádí příklady tohoto rozvoje na případové studii čtvrti Královských Vinohrad. Velká Praha pak fakticky vznikla až v roce 1922.

9

American Bar: fenomén zábavy v německém a českém pojetí. Příspěvek k dějinám barové kultury ve středoevropském prostoru v meziválečném období

84%

Mozr T.

Dvacáté století - The Twentieth Century

|

2017

|

tom 9

|

nr 1

81-98

EN

This study shows the formation of the European bar scene in the interwar period in the context of a specific phenomenon of entertainment, so called the American Bar which became the symbolic point of social gathering for elites. However, it was the catalyst for social progress as an open communication space between genders. The main aim of this study focuses on a comprehensive analysis of the American Bar and its development as the component in the process of “Americanization“, based on the comparison of European cities. It also outlines the various common aspects and differences from many perspectives through the overall atmosphere of bar, forms of bar promotion, the activities of associations, professional components of bar and the everyday socio-cultural impact on the lives of consumers. For an analysis of the phenomenon were chosen Berlin and Prague as two metropolis in which the implementation and intensity of post-war feelings and the option for the new wave of hedonism associated with rising living standards could constantly get into close contact. That is why, American Bar should be perceived and managed under the comparison, while it should be outlined as a specific example of common principles in the field of gastronomic culture and popular kind of entertainment during night-time, but possessing different long-term development as well.

10

Dlužní úpis jako historiolingvistický pramen. Německý jazyk pražských kanceláří 16. století na příkladu vybrané písemné produkce České komory Ferdinanda I. Habsburského

67%

Kříž V.

Časopis pro moderní filologii (Journal for Modern Philology)

|

2023

|

tom 105

|

nr 2

200-220

EN

The article undertakes a historical-linguistic analysis of 27 documents written in German that are classified as “notes of hand” and issued by the Bohemian Chamber between 1528 and 1537. After a brief introduction to the history of historical-linguistic research into documents in German issued by the offices in Prague in the Late Middle Ages and the Early Modern Period, the article analyses the initial archive material from the perspective of (historical) text linguistics. Finally, it focuses on the difference between the text structure of one original draft and its register from 21 March 1530.

11

Jan Palach Square - urbanonym as a symbol of public protest

67%

Ptáčníková M.

Acta onomastica

|

2019

|

tom 60

|

nr 1

85-93

EN

This article is concerned with a specific example of a public place being spontaneously renamed, a seemingly one-of-a-kind example in the history of Prague public place naming. In early 1969, the urban toponymy of Prague experienced a moment the citizens took an active part in creating a name for a public space. Individuals as well as groups put forth effort with the objective to ensure the set of Prague place names included Jan Palach, who had sacrificed his life in protest against the occupation of former Czechoslovakia by Warsaw Pact forces in 1968. This article seeks to analyze archived documents (preserved requests, petitions, and municipal authorities meeting minutes) based on which the incentives and the argumentation used in the requests as well as the reactions from the municipal authorities are described.

CS

Článek se zabývá jedním konkrétním dokladem fenoménu spontánního přejmenování městského prostoru, a to dokladem, který nemá v dějinách pojmenovávání pražských veřejných míst obdoby. V první polovině roku 1969 zažila pražská urbanonymie moment aktivní účasti obyvatel města při vzniku názvu veřejného prostranství, když se do ní obyvatelé (jednotlivci i celé skupiny) pokoušeli prosadit jméno studenta Jana Palacha, jenž obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v roce 1968. Tento příspěvek analyzuje archivní materiály (dochované žádosti a petice i zápisy z jednání městských orgánů), na jejichž základě sleduje argumentaci použitou v návrzích a na druhé straně pak reakci městské samosprávy.

12

An inconspicuous relative of the Speciálník Codex. On the dating and structure of the manuscript CZ–Pu VI C 20a:

67%

Hlávková L.

Hudební věda (Musicology)

|

2020

|

tom 57

|

nr 4

436-453

EN

The music manuscript CZ–Pu VI C 20a, known as Racek’s collection (after the Czech humanist Jan Racek z Chotěřiny/Johannes Rodericus a Chotěřina), belongs to the main corpus of Bohemian Utraquist sources. It contains a miscellaneous selection of plainchant, cantiones, and polyphony, but precise dating of this source is still lacking. This study presents new findings based on a codicological analysis of the manuscript. The dating of the paper points to four principal stages in the creation CZ–Pu VI C 20a: ca. 1450 (XV), ca. 1460 (VII–X), after 1490 – ca. 1510 (II, IX, XIII–XIV) and ca. 1520 – 1530s (I, III–VI, with later additions up to ca. 1550). The third chronological layer of the manuscript is contemporary with gatherings in the Speciálník Codex (CZ–HKm II A 7) written by the scribe B in the 1490s. Both manuscripts share twelve compositions as well as the same layout and a specific style of black and white initials. The collection was most likely connected with the school at the church of St Nicholas in the Lesser Town of Prague. This hypothesis is supported not only by the local context of some compositions shared with the Speciálník Codex – Patrem malostranské (Lesser Town Patrem) and Patrem Motyčkovo (Motyčka’s Patrem) – but also by the close connection between the probable last scribe of CZ–Pu VI C 20a and Jan Racek. Racek was employed as a school rector in 1540 and served as a city scribe in the Lesser Town from 1542. The manuscript, known to scholars already in the nineteenth century but neglected in research, is an important source for understanding the musical culture of the Bohemian lands in the period between ca. 1450 and 1550.

CS

Hudební rukopis CZ–Pu VI C 20a náleží k hlavnímu korpusu pramenů utrakvistického původu a je znám také jako tzv. Rackův sborník (podle českého humanisty Jana Racka z Chotěřiny). Obsahuje různorodý výběr chorálních zpěvů, písní (cantiones) a vícehlasých skladeb, přesná doba vzniku pramene dosud nebyla známá. Tato studie představuje nová zjištění založená na kodikologické analýze rukopisu. Datování papíru odhalilo čtyři hlavní etapy, ve kterých CZ–Pu VI C 20a vznikal: kolem roku 1450 (XV), kolem roku 1460 (VII–X), po roce 1490 – kolem roku 1510 (II, IX, XIII–XIV) a kolem roku 1520 – 30. léta 16. století (I, III–VI, s pozdějšími dodatky až do doby kolem roku 1550). Třetí chronologická vrstva je současná se složkami Kodexu Speciálník (CZ–HKm II A 7), které opisoval písař B v 90. letech 15. století. V obou rukopisech se nachází dvanáct shodných skladeb, oba dále sdílejí stejný vizuální styl zápisu vícehlasé hudby a ojedinělé černobílé iniciály. Sborník CZ–Pu VI C 20a pravděpodobně souvisel s činností školy u kostela sv. Mikuláše na pražské Malé Straně. Tuto hypotézu podporují nejen lokální kontext některých skladeb dochovaných v obou rukopisech – Patrem malostranské a Patrem Motyčkovo – ale též blízké vazby pravděpodobně posledního písaře rukopisu k Janu Rackovi. Ten působil jako rektor malostranské školy kolem roku 1540 a od roku 1542 je doložen jako městský písař. Rukopis, který byl znám odborné veřejnosti již od 19. století, ale který dosud unikal pozornosti muzikologického výzkumu, je důležitým pramenem pro pochopení hudební kultury českých zemí v období zhruba mezi lety 1450 a 1550.

13

Obchod mezi Prahou a Norimberkem v první polovině 16. století

67%

Buňatová M.

Český časopis historický (The Czech Historical Review)

|

2016

|

tom 114

|

nr 3

652-676

EN

The study deals with the development of the economic relations between Prague and Nuremberg in the first half of the 16th century analysed in the light of the legal documents which affected the bilateral trade (privileges, the Prague–Nuremberg treaty, hosting rights). At the same time, it provides information on the major buyers and on the networks of their customersupplier relations, the assortment of goods and the specific trade practices (factoring, consignment sales, loans).

14

Alfred Klaar: berlínské reflexe rodných končin

67%

Topor M.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2017

|

tom 14

|

nr 27

39-59

EN

The aim of the paper is to develop at least a part of a voice which is still difficult to understand in the Czech language environment, the voice of the others, (ex-rivals), the ‘expelledʼ, and to anchor it in the work and politics of remembering, registering and writing history of one specific author (we are talking about the continuity of perspective: about fidelity to images, local mythology, its logic). For thirty years, Alfred Klaar (born as Karpeles in 1848 in Prague) co-established Prague discourse in German language from various positions (as a journalist, theatre critic, representative of various societies, ceremony speaker, associate professor of the local German polytechnic etc.). When he moved to Berlin in July 1899, he was almost fifty-one years old. He left his home (both in the narrow sense of the word, as well as the wider sense of ‘Austrian homeʼ, so important to him), but he always kept the world he had lived in for so long in his mind and preserved many links with it in spite of the geographical distance. He also returned to his homeland on various occasions (funerals and other ceremonies, lectures) and he also remained talked about primarily among the Prague German circles; as a piece of memorabilia he was dusted and remembered in stories, and at the same time rightfully seen and honoured as a foreign envoy and speaker of compatriot cultural and political interests. Klaar spoke about Prague, his ‘father townʼ, and the lands near the Prussian border through the history of the German-speaking enclave, while Czechs only occurred sporadically in his retrospect writing. He repeated his thesis about an environment destroyed by ‘Slavic egoismʼ and belligerence, he spoke of the role of the German community in Czech lands as a heroic cultural mission, ungratefully displaced by the dominant policy of Czechisation in the second half of the 19th century, which strived to ‘impress upon the city a unilateral Slavic characterʼ. Only with reluctance did he adapt to the factual geopolitical development — he saw the post-war situation of the German minority in Czechoslovakia as a continuation of unfair marginalisation of his fellow countrymen.

15

New insights into the origins and biography of the composer Antonín Reichenauer (1696-1730)

59%

Podroužek V. , Hague B.

Hudební věda (Musicology)

|

2022

|

tom 59

|

nr 1

3-28

EN

There has been a lot of confusion about the birthdate and origin of the composer and organist Antonín Reichenauer. This study summarises the state of research on this important representative of Prague’s musical life in the 1720s and presents a new hypothesis about his origins. The extensive survey of the parish registers of Prague’s Lesser Town opened the path to this hypothesis with the discovery of the name of Ferdinand Julius Reichenauer, a burgher from the northern Bohemian town of Bílina. On 26 March 1696, his brother František Antonín Reichenauer was baptised in Bílina, who can with high probability be identified with the composer. This reasoning is based on the fact that the mentioned baptismal date is entirely consistent with the age of 34 years given in the record of the composer’s death in Jindřichův Hradec in 1730. The hypothesis is also compatible with Trolda’s assumption on the composer’s origins in northern or north-western Bohemia and with the abundant occurrence of Reichenauer’s works in what is now the Ústí nad Labem region. The example of Reichenauer’s contemporary Joseph Brentner shows that it was not uncommon for the composer to use only the second of his first names. In the light of the new findings, the first mention of Reichenauer’s first name Johann by Dlabač appears to be erroneous. The article’s author then considers the family background and environment from which Reichenauer probably came and summarises the findings on his Prague activities. Attention is paid to the identification of the houses in which the composer resided in the Lesser Town or the evidence of the recognition Reichenauer received as a composer in Prague during his lifetime. The question of his anagrams, which are found in the Osek music inventory and on several music sources from Antonín Görbig’s music collection, is also addressed. The copyist in whose hand these music sources are written, the young Václav Jan Paschal, probably had the composer’s autographs directly as a model, as suggested by some similarities in the notation and layout of the title pages. On this assumption, we can conclude that the anagrams of the name Reichenauer come directly from the composer.

CS

O datu narození a původu skladatele a varhaníka Antonína Reichenauera dosud panovala řada nejasností. Studie shrnuje stav bádání o tomto významném představiteli pražského hudebního života dvacátých let 18. století a přináší novou hypotézu o jeho původu. Cestu k ní otevřel plošný výzkum malostranských matrik, při kterém bylo objeveno jméno malostranského měšťana Ferdinanda Julia Reichenauera pocházejícího ze severočeské Bíliny. 26. března 1696 byl v Bílině pokřtěn jeho bratr František Antonín Reichenauer, kterého lze s velkou dávkou pravděpodobnosti ztotožnit se jmenovaným skladatelem. Tato úvaha je založena na zmíněném křestním datu, které je zcela v souladu s věkem 34 let uvedeným v záznamu o skladatelově úmrtí v Jindřichově Hradci v roce 1730. Hypotézu podporuje také Troldův předpoklad o skladatelovu původu v severních či severozápadních Čechách i hojný výskyt Reichenauerových děl na území dnešního Ústeckého kraje. Na příkladu Reichenauerova současníka Josefa Brentnera je patrné, že nebylo výjimkou, aby skladatel používal pouze druhé ze svých křestních jmen. Ve světle nových poznatků se Dlabačem poprvé uvedené Reichenauerovo křestní jméno Johann jeví jako chybné. Autor článku dále uvažuje o rodinném zázemí a prostředí, odkud Reichenauer pravděpodobně pocházel, a shrnuje poznatky o jeho pražském působení. Pozornost je věnována identifikaci domů, ve kterých skladatel na Malé Straně pobýval, či dokladům o uznání, kterého se Reichenauerovi jako skladateli v Praze během jeho života dostalo. Řešena je také otázka jeho anagramů, které se vyskytují v oseckém inventáři a na několika hudebninách z hudební sbírky Antonína Görbiga. Kopista, jehož rukou jsou psány a jenž je identifikován jako mladý Václav Jan Paschal, měl zřejmě za předlohu přímo skladatelovy autografy, čemuž nasvědčují některé podobnosti notopisu a rozvržení titulních stran. Za tohoto předpokladu můžeme soudit, že anagramy jména Reichenauer pocházejí přímo od skladatele.

16

The Novena to Saint Teresa of Jesus and the work of Prague composers around 1720:

51%

Kapsa V. , Hague B.

Hudební věda (Musicology)

|

2020

|

tom 57

|

nr 3

254-290

EN

The Novena to St Teresa of Jesus, a nine-day public devotion with a significant element of figural music, was first performed by the Discalced Carmelite nuns in Graz in 1718. The chronicle of the local convent contains an account of the origin of the Novena and how the music for the festivity was acquired by the Prior of Our Lady Victorious in Malá Strana from Joseph Brentner (1689–1742). His nine litanies and antiphons to St Teresa have been preserved in an anonymous and incomplete copy in Budapest and in a number of other copies and versions. Antonín Reichenauer (c. 1696–1730) also composed the music to the Novena in Prague before 1724. Around the middle of the 18th century, Carmelite P. Ildephonsus acquired new compositions for the Novena in Prague by Johann Adam Scheibl (1710–1773) of St. Pölten. Brentner’s and Reichenauer’s antiphons, which were written over the course of several years in the same place and for the same purpose, have opened up the possibility of considering the existence of a local creative dialogue, ongoing stylistic changes or differences in the abilities of the two composers. Compared with Brentner, Reichenauer had a greater command of the instrumental ritornello and he had a more innovative approach to the rhythmic structure of his compositions. Both composers sought a wider application of their works, which were disseminated with more universal texts; the transformations of the compositions offer an insight into the contemporary strategies of their creators and the subsequent fates of their work. Although Brentner comes off the worse when comparing compositional abilities, his compositions have become much more widespread. Music for the Novena to St Teresa and its context open a hitherto unknown chapter in the history of sacred music in Prague, confirm the relationship between Brentner and the Discalced Carmelites that was previously suspected by Emilián Trolda and point to the importance of the Carmelite Churches of Our Lady Victorious and St Joseph in the history of Prague’s music in the 18th century, which has not yet been further examined.

CS

Novéna k svaté Terezii od Ježíše, devítidenní veřejná pobožnost s významným podílem figurální hudby, byla poprvé uskutečněna bosými karmelitkami ve Štýrském Hradci v roce 1718. Kronika tamního kláštera obsahuje zprávu o vzniku novény i o tom, že hudbu ke slavnosti obstaral převor u Panny Marie Vítězné na Malé Straně od Josefa Brentnera (1689–1742). Jeho devět litanií a antifon ke sv. Terezii se dochovalo v anonymním a neúplném opisu v Budapešti a v řadě dalších opisů a úprav. V Praze ještě před rokem 1724 komponoval hudbu k novéně také Antonín Reichenauer (cca 1696–1730). Kolem poloviny 18. století obstaral pro novénu v Praze nové skladby karmelitán P. Ildephonsus od Johanna Adama Scheibla (1710–1773) ze St. Pölten. Brentnerovy a Reichenauerovy antifony vzniklé v rozmezí několika let na stejném místě a za stejným účelem umožňují uvažovat o existenci lokálního tvůrčího dialogu a jejich srovnání zároveň obnažuje probíhající stylové změny i rozdílnou úroveň obou skladatelů. Reichenauer oproti Brentnerovi dovedněji pracoval s instrumentálním ritornelem a invenčněji zacházel s rytmickým plánem svých kompozic. Oba skladatelé usilovali o širší uplatnění svých děl, která byla šířena s univerzálnějšími texty; proměny skladeb nabízejí vhled do dobových strategií tvůrců i osudů jejich tvorby. Ačkoli Brentner vychází ze srovnání kompoziční úrovně hůře, jeho skladby doznaly výrazně většího rozšíření. Hudba pro novénu k svaté Terezii a její kontexty otevírají dosud zcela neznámou kapitolu dějin pražské chrámové hudby, potvrzují Brentnerův vztah k bosým karmelitánům tušený Emiliánem Troldou a ukazují na význam karmelitánských kostelů Panny Marie Vítězné a sv. Josefa v dějinách hudební Prahy 18. století, který dosud nebyl blíže specifikován.