Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

Ten serwis zostanie wyłączony 2025-02-11.

Nowa wersja platformy, zawierająca wyłącznie zasoby pełnotekstowe, jest już dostępna.
Przejdź na https://bibliotekanauki.pl

Ograniczanie wyników

Znaleziono wyników: 2

Liczba wyników na stronie

Wyniki wyszukiwania

Wyszukiwano:
w słowach kluczowych: válka

Sortuj według:

Ogranicz wyniki do:

Originalita Kantovy nauky o trvalém míru

100%

Chotaš J.

nr 4

631-648

The study discusses Kant’s doctrine of lasting peace contained in his essay Toward Perpetual Peace (1795). First, the historical-political circumstances surrounding the genesis of Kant’s essay are described. Kant’s preliminary measures, which in his opinion must be accepted if lasting peace is to be ensured, are also discussed. Great attention is paid to the very core of Kant’s essay: his proposal for a comprehensive reform of law, which should apply to state, international, and cosmopolitan law. This is followed by an exposition of Kant’s reflections on the feasibility of his doctrine of lasting peace in history. And finally, Kant’s view of the public as an institution is summarized. The originality of Kant’s approach is seen by the author above all in the fact that, from the point of view of the philosophy of law, the doctrine of lasting peace in Toward Perpetual Peace is connected with a consideration regarding its realizability in history. He also draws attention to the fact that though this detail is known, it is often marginalized in secondary literature.

Studie pojednává o Kantově nauce o trvalém míru ve spise K věčnému míru (1795). Nejprve jsou popsány historicko-politické okolnosti vzniku Kantova spisu. Dále jsou pojednána Kantova předběžná opatření, která je podle jeho názoru nutné přijmout, má-li být zajištěn trvalý mír. Velká pozornost je věnována samému jádru Kantova spisu: návrhu komplexní reformy práva, jež se má týkat práva státoobčanského, mezinárodního i světoobčanského. Následuje výklad Kantovy úvahy o realizovatelnosti jeho nauky o trvalém míru v dějinách. A nakonec je shrnut Kantův názor na veřejnost jako instituci. Originalitu Kantova přístupu spatřuje autor především v tom, že nauka o trvalém míru z hlediska filosofie práva je ve spisu K věčnému míru spojena s úvahou o její realizovatelnosti v dějinách. Upozorňuje také na fakt, že tato skutečnost je sice známa, ale v sekundární literatuře je často opomíjena.

Moncu – válečník v době 18. dynastie

100%

Šichan D.

nr 22

81-94

The article deals with the role of the warlike god Montu within the framework of the power ideology of Eighteenth Dynasty rulers based on the interpretation of written as well as iconographic sources. According to the author, the preserved testimony calls for a more detailed evaluation of Montu’s position as a warlike deity in close connection with the military enterprises of Eighteenth Dynasty rulers. The current combat character of Montu acquires a new dimension, which logically derives from the New Kingdom warfare. Although the direct references to Montu as a combative deity are surprisingly not numerous for the discussed period, these examples provide clear evidence of the unprecedentedly varied expression apparatus in written and iconographic form relating to this god. In this respect, the Eighteenth Dynasty represents an imaginery peak which later undoubtedly served as an inspirational source for the expressive means, not only in the case of Montu. The sovereign as a warrior no longer accepts passively the abilities of the deity but becomes Montu himself. The cultic and ideological interaction between Montu and the dynastic god Amun is also discussed which directly leads to effort to adequately describe their common features and, above all, to emphasize the differences in capturing their militant qualities. Moreover, the author contemplates the possible impact of the cult of Montu’s bull in Armant, Tod, Medamud and Waset on the development of the royal titulary at the very beginning of the Eighteenth Dynasty (the appearance of the new element kA nxt, “the winning bull”, in the Horus name). Remarkable is the absence of Montu’s combative role in textual as well as iconographic sources concerning the first five rulers of the Dynasty (from Ahmose II to Hatshepsut). It is the question whether this new element in the titulary of these monarchs, who were very active militarily, did not reflect the aforementioned cult of the bull in some way and if the worship of Montu’s warlike character figuratively adverts to their actually waged wars.

Text se pokouší přiblížit jedinečnou úlohu boha Moncua v rámci mocenské ideologie panovníků 18. dynastie. Z písemných a ikonografických pramenů vyplývá, že v souvislosti s přelomovou zahraniční politikou, doprovázenou zaznamenanými válečnými operacemi, nebývale vzrostl válečnický význam Moncua a to především z hlediska jeho vnímání v rámci panovnické ideologie a propagandy. Ačkoliv přímé odkazy na bojovného Moncua nejsou v daném kontextu pro pojednávané období překvapivě početné, přesto podávají jednoznačné svědectví o nebývale pestrém výrazovém aparátu v písemné a ikonografické podobě, který se k válečnickému Moncuovi vztahuje. 18. dynastie v tomto směru představuje pomyslný vrchol, který později nepochybně sloužil jako inspirativní zdroj vyjadřovacích prostředků, a to nejen v případě Moncua. Na základě pramenné analýzy lze konstatovat, že dosavadní bojovný aspekt božstva byl značně rozvinut a že nově pojímaný Moncu je v podstatě logickým výsledkem novoříšského válečnictví. Panovník na bitevním poli či na tažení již nepřijímá pouze pasivně schopnosti bojovného božstva, nýbrž se stává aktivně jednajícím samotným Moncuem. Autor se vzhledem k výše uvedenému také zamýšlí nad komparací rolí Moncua a dynastického boha Amona coby božstev s obsahově analogickými bojovnými aspekty a pokouší se pojmenovat jejich společné rysy a především zdůraznit odlišnosti v zachycení jejich bojovných vlastností. V závěru je v hypotetické rovině načrtnuta (doposud archeologicky přímo neprokázaná) možnost vlivu kultu býka jakožto Moncuovy animální pozemské personifikace, existujícího v jeho kultovních centrech v Armantu, Tódu, Medamúdu a Vesetu, na vznik nového prvku v Horově jméně na počátku 18. dynastie (kA nxt, „vítězný býk“). Nápadná je také dosavadní absence textových a ikonografických odkazů k válečnickému Moncuovi u prvních vládců 18. dynastie. V této souvislosti je otázkou, zdali v případě těchto panovníků, kteří byli vojensky velmi činorodí, nově přijatý element v panovnické titulatuře nějakým způsobem nereflektoval zmíněný kult býka a přeneseně také uctívání Moncuova bojovného charakteru.