Ten serwis zostanie wyłączony 2025-02-11.
Nowa wersja platformy, zawierająca wyłącznie zasoby pełnotekstowe, jest już dostępna.
Przejdź na https://bibliotekanauki.pl
Preferencje help
Widoczny [Schowaj] Abstrakt
Liczba wyników

Znaleziono wyników: 10

Liczba wyników na stronie
first rewind previous Strona / 1 next fast forward last
Wyniki wyszukiwania
Wyszukiwano:
w słowach kluczowych:  stalinismus
help Sortuj według:

help Ogranicz wyniki do:
first rewind previous Strona / 1 next fast forward last
EN
In his interpretatively conceived essay, the author attempts to elaborate on existing studies of the Communist notion of time, using Czechoslovak, East German, and Polish source to examine how the Communist concept of time changed during the period of de-Stalinization. In doing so, he assumes that the critical year of 1956 cannot be viewed only as the beginning of the downfall of the Communist system, but also as the birth of a new epoch with its own specifi c concept of time. The settling of accounts with Stalinism started by Nikita Khrushchev shook the concept of “iron laws of historical evolution” and strengthened the notion of randomness and irregularity of history. This in turn reinforced the authenticity of various historical players who no longer had to act in accordance with the “great history”. In his analysis, the author distinguishes between two levels of Communist language: binding ideological texts and statements of leaders, as well as texts of party propaganda and historiography, and their modifi cations in the everyday ideological language practiced, in particular, at meetings of regional, district, and company-level part organizations. Using this material, the author presents several hypotheses concerning the notion of “post-Stalinism”, to be used as a potential starting point of new thinking about the continuity and turning points in the history of Communism. The fi rst of them is a disintegration of the notion of linear time and a strengthening of cyclic elements, which the author calls a “hybridization of time”. The second one is a restitution of the “authentic party” by a revitalization of local memory concentrated on everyday life, as represented by systematically captured memories of pre-war party members. The second hypothesis is related to the third one, namely that of the production and dissemination of nostalgic images of pre-Stalin Communist parties as an alleged original homeland of genuine comradeship. The last hypothesis of the author concerns a deceleration of history and a blurring of the notion of revolution during the post-Stalinism period.
CS
V tomto interpretativně zaměřeném eseji se autor pokouší rozpracovat dosavadní pojednání o pojetí času v komunismu, když na základě československých, polských a východoněmeckých pramenů zkoumá otázku, jak se komunistické myšlení o čase změnilo v období destalinizace. Vychází přitom z předpokladu, že přelomový rok 1956 nelze chápat jen jako počátek úpadku komunistického systému a jeho ideologie, nýbrž také jako zrod jeho nové epochy s vlastním, svébytným pojetím času. Účtování se stalinismem, jak je zahájil Nikita Chruščov, otřáslo ideou ,,železných zákonů historického vývoje'' a posílilo smysl pro nahodilost a nepravidelnost dějin. Tím se posílila autentičnost jednotlivých historických aktérů, kteří už nemuseli vždy jednat v souladu s ,,velkými dějinami''. V rozboru autor zohledňuje dvě roviny komunistického jazyka: jednak závazné ideologické texty a výroky vedoucích představitelů, jakož i texty stranické propagandy a historiografie, jednak jejich adaptaci v každodenní ideologické mluvě, jak se praktikovala zejména v jednání krajských, okresních a podnikových stranických organizací. Na základě tohoto materiálu autor předkládá několik hypotéz ohledně pojmu „poststalinismus“ jakožto možného východiska k novému přemýšlení o kontinuitě a přelomech v dějinách komunismu. Jde zaprvé o rozpad představy lineárního času a posilování prvků cykličnosti, což nazývá ,,hybridizací času''. Zadruhé se jedná o restituci ,,autentické strany'' pomocí oživení lokální paměti soustředěné na každodenní život, jak ji reprezentovaly systematicky zachycované vzpomínky předválečných členů strany. S tím souvisí (zatřetí) produkce a šíření nostalgických obrazů předstalinských komunistických stran jako údajné pravlasti opravdového soudružství. Poslední autorova hypotéza se týká zpomalení dějin a rozostření pojmu revoluce v období poststalinismu.
EN
The article deals with the early phase of the political career of the leading communist functionary Miloš Jakeš (1922-2020), who later became a member of the new "normalization" leadership of the Communist Party of Czechoslovakia (Komunistická strana Československa, KSČ) after the suppression of the Prague Spring and served as its General Secretary from 1987 to 1989. This early era of his life is linked to his work in the Moravian region of Zlín (later renamed Gottwaldov). The author frames his study with Jakeš's entry into the KSČ in June 1945 and his departure for the Prague Party headquarters in autumn 1952. He first describes Jakeš's origins in the poor conditions of the South Bohemian village of České Chalupy and his war years at the Baťa factory in Zlín, where he completed his apprenticeship as an electrical engineer. Here, the author pays close attention to the possible influence of Bataism - a specific ethic and way of organizing work - on the formation of Jakeš's personality. He then describes Jakeš's rise and activities in the regional structures of the communist youth organisation, the Communist Party and the public administration, where he served, among other things, as a member of the Boards of the District and Regional Committees of the KSČ and as chairman of the United National Committee (Jednotný národní výbor, JNV) in Gottwaldov. Here, the author traces how he contributed to the collectivization of agriculture in the Gottwaldov region after 1948. The author not only attempts to answer questions related to Jakeš himself, such as what brought him to the communist movement, what positions he had in the changing political circumstances and whether he was always a conformist functionary, but he also tries to deepen our existing knowledge on how the new power elites were formed during the establishment and consolidation of the communist dictatorship. In many ways, he argues, Jakeš fit the profile of the new regional party cadres during high Stalinism and embodied the type of functionaries who based their success on adherence to the currently valid official party line, which they tried to put into practice by taking into account the specifics of a particular region. The fact that the head of an industrial urban centre of 50,000 inhabitants was a man of barely thirty years of age, of low social origin, without any significant qualifications or long political experience, illustrates the enormous social mobility in post-war and especially post-1948 (after the communist takeover) Czechoslovakia.
CS
Studie se zabývá dosud opomíjenou počáteční fází politické kariéry předního komunistického funkcionáře Miloše Jakeše (1922–2020), který se později po porážce pražského jara stal členem nového, normalizačního vedení Komunistické strany Československa a v letech 1987 až 1989 stanul v jejím čele jako generální tajemník. Tato etapa je spjata s jeho působením v regionu moravského města Zlín (později přejmenovaného na Gottwaldov) a je ohraničena Jakešovým vstupem do KSČ po druhé světové válce v červnu 1945 a jeho odchodem do pražského ústředí na podzim 1952. Autor nejprve přibližuje Jakešův původ v chudých poměrech jihočeské vesnice České Chalupy a jeho léta učednická v Baťových závodech ve Zlíně, kde se za války vyučil elektrokonstruktérem. Všímá si přitom možných vlivů „batismu“ jako specifické etiky a způsobu organizace práce na utváření Jakešovy osobnosti. Studie líčí Jakešův vzestup a aktivity v regionálních strukturách Svazu české mládeže, komunistické strany a veřejné správy, kde vykonával mimo jiné funkce člena předsednictev okresního výboru i krajského výboru KSČ a předsedy Jednotného národního výboru v Gottwaldově (fakticky primátora). Zvláštní pozornost přitom věnuje jeho podílu na kolektivizaci zemědělství na Gottwaldovsku po roce 1948. Autor se nesnaží odpovědět jen na otázky spojené se samotným Jakešem, například co jej přivedlo ke komunistickému hnutí, jaké postoje zastával v měnících se politických poměrech a zda byl vždy konformním funkcionářem, ale na Jakešově regionální dráze se pokouší prohloubit dosavadní poznání procesu utváření nových mocenských elit během nastolování a upevňování komunistické diktatury. Jakeš podle něj v mnoha směrech zapadal do profilu nových stranických regionálních kádrů v období vrcholného stalinismu a zosobňoval typ funkcionářů, kteří svůj úspěch založili na dodržování aktuálně platné oficiální linie strany, při jejímž uvádění do praxe se snažili zohledňovat specifika konkrétního regionu. Skutečnost, že v čele padesátitisícového průmyslového městského centra formálně stanul sotva třicetiletý muž nízkého sociálního původu, bez výraznější kvalifikace a delších politických zkušeností, pak ilustruje enormní sociální mobilitu v poválečném, a především poúnorovém Československu.
3
Content available remote Československý konzulát v Kyjevě objektem zájmu NKVD v letech 1936-1938
59%
EN
The article aims to map the counterintelligence activities of the authorities of the People's Commissariat of Internal Affairs (Narodnyi komissariat vnutrennikh del - NKVD) of the Ukrainian Soviet Socialist Republic against the Consulate General of the Czechoslovak Republic in Kyiv, which existed between June 1936 and April 1938. The authors make primary use of recently declassified documents from Ukrainian security archives and diplomatic reports of Consul General Rudolf Brabec (1884-1955). They first outline earlier Czechoslovak diplomatic representations in Soviet Ukraine and point out that their functioning was of particular importance for the newly established state, especially because of the existence of a large Czech minority there. The re-establishment of a diplomatic office in Ukraine after almost ten years took place after the establishment of official diplomatic relations between Czechoslovakia and the Soviet Union in 1934 and the opening of its embassy in Moscow. Czechoslovak diplomacy considered this step a success, but quickly sobered up. As the authors document, the Czechoslovak consulate almost immediately became an object of interest for the Soviet security forces and, after a few months (like other embassies in Ukraine) a central lightning rod for the then Stalinist regime's growing fears of foreign threats. Even before the "Great Terror" began, the consulate was the target of sophisticated actions by the Ukrainian NKVD authorities in an effort to control and gradually paralyse its activities, which eventually contributed to its closure. The authors show a clear connection between the measures taken against the Kyiv consulate and the repression of the Czech minority in Ukraine, which claimed many innocent victims in the late 1930s and early 1940s.
EN
The study seeks to identify similarities between the 17th century prosecution of witches in northern Moravia and the Stalinist trials that took place in post‑war Czechoslovakia. It compares the methods used to bring about the arrest and execution of Father Christoph Alois Lauttner (1622–1685) with the purge that led to the demise of the Communist boss Rudolf Slánský (1901–1952). The main argument is that the Soviet advisors and officers of the StB followed procedures that were remarkably similar with the methods employed by the Inquisitor Boblig von Edelstadt (c. 1612–1698), who found inspiration in the manual on witch trials, Malleus Maleficarum, published in 1486.
CS
Studie je zaměřena na analýzu paralel mezi hony na čarodějnice na severní Moravě v 17. století a stalinskými procesy v poválečné východní Evropě. Nabízí srovnání metod, které vedly k upálení děkana Kryštofa Aloise Lauttnera (1622–1685) s čistkami, v jejichž rámci byl popraven bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (1901–1952). Hlavním argumentem studie je, že sovětští poradci a důstojnici StB, kteří předsedali stalinským čistkám v poválečném Československu, se v zásadních věcech chovali podobně jako inkvizitor Boblig z Edelstadtu (asi 1612–1698), jenž předsedal zatčení, vyšetřování, soudu a popravě děkana Lauttnera. Základní postupy, které lze vystopovat v případu Rudolfa Slánského a děkana Lauttnera jsou odvozeny z návodu na čarodějnické procesy, jejž obsahovala vlivná kniha „Kladivo na čarodějnice“ (Malleus Maleficarum), vydaná v roce 1486.
EN
This text is directly related to Jan Adamec’s essay Dcera, historička, „špionka” Sheila Fitzpatricková: Nad vzpomínkami „jiné” revizionistky [Daughter, Historian, “Spy” Sheila Fitzpatrick: On the Memoirs of an “Other” Revisionist] published in this journal in 2023 (Vol. 30, No. 1, pp. 137–166). In this sequel, the author shifts away from recounting the life of Australian historian Sheila Fitzpatrick (born 1941), to focus on her scholarly work from the early 1970s, when she gradually became firmly established in the American academic milieu as a respected expert on the interwar history of the Soviet Union and Stalinism. Adamec guides the reader through a chronology of her numerous works, with an emphasis on the seminal monographs, from her published dissertation, The Commissariat of Enlightenment (1970), and her most famous work, Everyday Stalinism: Ordinary Life in Extraordinary Times (1999), to her to date most recent book, The Shortest History of the Soviet Union (2022), and presents the central themes and most important findings of her research. At the same time, he traces Fitzpatrick’s position in the dynamic context of Soviet studies and scholarship on Stalinism, demonstrates her growing influence on younger generations of historians, and notes the scholarly reviews of her work. He pays particular attention to her pioneering role in constituting and promoting revisionist perspectives in the Western historiography of the Soviet Union in the 1970s and 1980s, when, despite initial scepticism or rejection, they became part of the academic mainstream. He seeks to capture her unorthodox position as an “other”, “moderate” revisionist who, while primarily focusing on the everyday and social history of Soviet society, did not underestimate the essential importance of power hierarchies and authoritarian politics emanating from the centre. Thus, in the disputes between revisionism and totalitarianism, Fitzpatrick often takes less clear-cut positions than most adherents of the former. In the last part of the text, the author traces the reception of Fitzpatrick’s work in Czech historiography since the early 1990s, a breakthrough brought about by the Czech translations of the edited volumes Beyond the Totalitarianism (published in 2012) and Everyday Stalinism (in 2018) and shows that in recent years the Australian historian has become a relatively widely quoted authority in the Czech scholarly milieu, mostly accepted by revisionist critics and also used as a shield in local polemics about the nature of Czechoslovak normalization.
CS
Tento text bezprostředně navazuje na stať Jana Adamce „Dcera, historička, 'špionka' Sheila Fitzpatricková: Nad vzpomínkami 'jiné' revizionistky“, která vyšla v Soudobých dějinách / CJCH, roč. 30, č. (2023), s. 137–166. V pokračování autor poodstupuje od líčení životní dráhy australské historičky Sheily Fittzpatrickové (narozena 1941) a soustředí se na její vědecké dílo od počátku sedmdesátých let, kdy postupně pevně zakotvila v americkém akademickém milieu jako respektovaná odbornice na předválečné dějiny Sovětského svazu a stalinismus. Provází tak čtenáře chronologií jejích početných prací, s důrazem na zásadní monografie, od publikované disertace The Commissariat of Enlightenment (1970) přes nejslavnější knihu Everyday Stalinism: Ordinary Life in Extraordinary Times (1999) až po zatím poslední knižní titul The Shortest History of the Soviet Union (2022), a přibližuje ústřední témata i nejdůležitější poznatky jejího výzkumu. Současně zachycuje pozici Fitzpatrickové v dynamickém kontextu sovětských studií a bádání o stalinismu, ukazuje její sílící vliv na mladší generace historiků a historiček a všímá si také odborných recenzí jejího díla. Zvláštní pozornost věnuje její průkopnické roli při konstituování a prosazování revizionistických pohledů v západní historiografii Sovětského svazu v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se přes počáteční skepsi či odmítání staly součástí akademického mainstreamu, a snaží se postihnout její neortodoxní pozici „jiné“, „umírněné“ revizionistky, která při primárním zaměření na každodennost a sociální dějiny sovětské společnosti nepodceňuje podstatný význam mocenských hierarchií a autoritativní politiky vycházející z centra. Ve sporech mezi revizionismem a totalitarismem tak zaujímá často méně jednoznačná stanoviska než většina přívrženců prvního směru. V poslední části textu autor mapuje recepci prací Fitzpatrickové v české historiografii od počátku devadesátých let, v níž určitý zlom přinesly překlady sborníku Za obzor totalitarismu (2012) a Každodenního stalinismu (2018). Ukazuje, že australská historička se v posledních letech stala v českém odborném prostředí poměrně citovanou autoritou, kterou většinou přijímají i kritikové revizionistů a jíž se také zaštiťují zdejší polemiky o povaze československé normalizace.
EN
It also shows how fatal the Trotskyite stigma was for non-conformist members of the Communist movement and how symptomatically the fate of both protagonists reflects the turbulent evolution of the domestic radical left-wing movement and Czechoslovak- Soviet relations during the inter-war period.
EN
Combined with Fučík’s loyalty to the current party line, participation in the resistance movement, and his martyr’s death, all of the above provided those formulating the post-war cultural policy with enough suitable material to create an unblemished Communist hero.
EN
The author of this review article focuses primarily on the monograph by cultural historian Denisa Nečasová titled Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 [New Socialist Man: Czechoslovakia 1948–1956]. While paying particular attention to the methodological aspects of Nečasová’s research approach, based on discourse analysis and inspired by Michel Foucault, he draws more general conclusions about the problematic adoption of fashionable trends in Czech academic mainstream. In his view, Nečasová presents extensive heuristics, drawn from non-fiction texts, which offer a solid picture of the construction of the ideal of the new socialist man in Stalinist Czechoslovakia (although she limits her sources and conclusions to the Czech lands). She differentiates the object of her research into three categories, defined by the concepts of the worker, the new woman, and the Soviet man, analysing herself their characteristics. In doing so, she quotes a number of inspiring domestic and foreign authors and incorporates a number of historical excursuses. In the reviewer‘s opinion, Nečasová is less convincing in her methodological grasp of the topic, the shortcomings of which did not allow her to fulfil the potential of an otherwise rich work and to arrive at generally valid theses on which further research could be based. Thus, despite its undeniable strengths, the book may also illustrate the dangers of the popular interdisciplinarity, when the artificial linking of methods and superficial use of concepts obscures more traditional ways of treating the topic.
CS
Autor tohoto recenzního článku se věnuje primárně monografii kulturní historičky Denisy Nečasové Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 (Brno, Host 2018). Soustředí se hlavně na metodologické aspekty jejího badatelského přístupu, založeného na diskurzivní analýze a inspirovaného Michelem Foucaultem, a vyvozuje z toho obecnější závěry o problematickém přejímání módních trendů v českém akademickém mainstreamu. Autorka podle něj předkládá rozsáhlou heuristiku, načerpanou z textů nebeletristické povahy, která umožňuje udělat si solidní představu o konstrukci ideálu nového socialistického člověka ve stalinském období Československa (své prameny a závěry však omezuje na české země). Předmět svého výzkumu typologicky diferencuje do tří kategorií, definovaných pojmy dělníka, nové ženy a sovětského člověka, jejichž charakteristikám věnuje vlastní analýzu. Cituje přitom množství podnětných tuzemských i zahraničních autorů, přidává řadu historických exkurzů. Méně přesvědčivá je podle recenzenta v metodologickém uchopení tématu, jehož nedostatky jí nedovolily naplnit potenciál jinak vydatné práce a dospět k obecně platným tezím, o které by bylo možné opřít další výzkum. Kniha tak může přes své nesporné přednosti ilustrovat i rizika všeobecně preferované interdisciplinarity, když neorganické propojování metod a povrchní používání pojmů zakrývá spíše tradiční způsoby zpracování tématu.
9
Content available remote Oslavy "Prvního máje" v roce 1948  : interpretativní analýza
51%
|
|
tom 17
|
nr 1
90-116
EN
The study presents an interpretative analysis of the theatrical aspects of the First May celebrations in the Czechoslovakia in 1948, mass event with crucial importance for the Communist regime, which was then only taking over political power in the country. First step of the analysis is an historical overview of the First may celebrations in the world, followed by a description and characterization of the particular elements of the event using poetic tools borrowed from sociology and sociocultural anthropology, especially the methodology of Jeffrey Alexander. The aim of the analysis is to prove the (un)successfulness of the cultural performance, as far as the interests of the Communist regime are concerned.
EN
In the first part of his essay dedicated to the Australian historian Sheila Fitzpatrick, a world-renowned expert in the field of Soviet studies, the author presents the beginnings of her academic career. He makes ample use of her self-reflections from several decades' distance in the form of autobiographical publications, particularly A Spy in the Archives: A Memoir of Cold War Russia (Melbourne, Melbourne University Press 2013), which he supplements and contrasts with other secondary sources. What interests him most about Fitzpatrick's scholarly career is how she became an unorthodox and open-minded representative of the revisionist current in the historiography of Soviet communism, and how her initiatory research experience in Moscow in the late 1960s shaped her. Fitzpatrick was born in 1941 in Melbourne, where she spent her school years and studied history and music at university. Both her father, Brian Charles Fitzpatrick (1905-1965), and her mother, Dorothy Mary Fitzpatrick (née Davis, 1913-2001), were historians and left-wing activists, and the author traces how this family background influenced her and how she positioned herself in relation to it. As a gifted student, thanks to a scholarship, she went on to postgraduate studies at St. Antony's College, Oxford, from where she headed to the Moscow archives in 1966 on a study exchange. She spent three years there, on and off, culminating in a doctoral thesis on the People's Commissariat of Enlightenment (Narodnyi komissariat prosveshcheniia) under the direction of Anatoly Lunacharsky (1875-1933). In the context of the Sovietology of the time, burdened with schematic Cold War thinking, the author emphasizes Fitzpatrick's efforts to understand the Soviet system from the inside, through archival sources. He examines her "survival strategies" in a space defined by the surveillance and pressure of the Soviet authorities and the demands of Western academic institutions and portrays her embeddedness in an intellectual circle of Russian friends in which Lunacharsky's brother-in-law and secretary, Igor Sats (1903-1980), was a key figure. The author also examines the personal and professional dilemmas associated with the spy-mania of the era on both sides of the Iron Curtain, which the ambitious historian had to deal with.
CS
V první části esejisticky laděného textu věnovaného australské historičce Sheile Fitzpatrickové, světově uznávané odbornici v oblasti sovětských studií, autor přibližuje počátky její akademické kariéry. Hojně k tomu využívá její sebereflexi z odstupu několika desetiletí v podobě autobiografických publikací, zvláště knihy A Spy in the Archives: A Memoir of Cold War Russia (Melbourne, Melbourne University Press 2013), které doplňuje a konfrontuje s dalšími sekundárními zdroji. Na její vědecké dráze ho především zajímá, jak se stala neortodoxní a otevřeně smýšlející představitelkou revizionistického proudu v historiografii sovětského komunismu a jak ji formovala iniciační badatelská zkušenost v Moskvě druhé poloviny šedesátých let. Fitzpatricková se narodila v roce 1941 v Melbourne, kde prožila školní léta a vystudovala na univerzitě historii a hudbu. Otec Brian Charles Fitzpatrick (1905–1965) i matka Dorothy Mary Fitzpatricková (rozená Davisová, 1913–2001) byli historici a levicoví aktivisté a autor sleduje, jak ji toto rodinné prostředí ovlivňovalo i jak se vůči němu vymezovala. Jako nadaná studentka díky stipendiu pokračovala v postgraduálním studiu na St. Antony’s College v Oxfordu, odkud v roce 1966 zamířila na výměnný studijní pobyt do moskevských archivů. Zde s přestávkami prožila tři roky a završila jej disertací o Lidovém komisariátu osvěty (Narodnyj komissariat prosveščenija) pod vedením Anatolije Lunačarského (1975–1933). V kontextu dobové sovětologie, zatížené schematickým uvažováním, autor zdůrazňuje úsilí Fitzpatrickové poznat a pochopit sovětský systém zevnitř, prostřednictvím archivních pramenů, zkoumá její „strategie přežívání“ v prostoru vymezeném dozorem a tlakem sovětských úřadů i nároky západních akademických institucí a vykresluje její zakotvení v intelektuálním okruhu ruských přátel, v němž byl pro ni klíčovou osobou Lunačarského švagr a tajemník Igor Sac (1903–1980). Pozornost věnuje také osobním a profesním dilematům ambiciózní historičky spojeným s dobovou špionomanií na obou stranách železné opony.
first rewind previous Strona / 1 next fast forward last
JavaScript jest wyłączony w Twojej przeglądarce internetowej. Włącz go, a następnie odśwież stronę, aby móc w pełni z niej korzystać.