Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Nedokončená spravedlnost: role Svazu protifašistických bojovníků v rehabilitačním procesu (1968-1970)

100%

Pinerová K.

|

nr 1

63-88

EN

This activity, however, took place in the increasingly unfavourable political conditions of the restoration of the communist dictatorship and was completely terminated in 1970, after the counselling centres and commissions were abolished and the Union of Anti-Fascist Fighters, with its new leadership, resumed its conformist stance. The author asks what strategies this organization used to advance its goals, which factors limited its efforts, and to what extent the nascent civil society could, under the circumstances, influence the settlement of the oppressive legacy of recent injustice and thus contribute to the democratization of society.

CS

Od poloviny šedesátých let v Československu probíhaly diskuse o reformě socialismu sovětského typu. Vyvrcholení všech snah přinesl rok 1968, kdy byla zrušena cenzura a média začala plnit roli veřejného dohledu. K tématům, jež opanovala veřejný prostor, patřily rehabilitace obětí politických procesů po únoru 1948, kdy převzala moc v zemi komunistická strana. Do rehabilitačního procesu výrazně vstoupily dvě společenské organizace, jejichž cílem bylo nejen ovlivňovat budoucí podobu rehabilitačního zákona, na kterém se od jara 1968 intenzivně pracovalo a který byl vnímán jako jedna z priorit při vyrovnávání s perzekucemi padesátých let, ale také se chtěly stát aktivními účastníky rehabilitačních řízení v praxi. První byl Klub 231 – Sdružení bývalých politických vězňů (zkráceně K 231), který čerstvě vzešel z reformního hnutí a požadoval plošné politické rehabilitace, což bylo pro komunistické vedení nepřijatelné. Delší historii měl Svaz protifašistických bojovníků (SPB), který vznikl v roce 1951 sloučením tří starších organizací jako nástroj režimní politiky a sdružoval příslušníky československého odboje z doby první a druhé světové války, politické vězně z let německé okupace (1938–1945), příslušníky mezinárodních brigád bojujících ve španělské občanské válce a další oprávněné osoby. Tento článek se zaměřuje na dosud málo prozkoumané aktivity Svazu protifašistických bojovníků na konci šedesátých let, spojené s prosazením rehabilitačního zákona a s poskytováním právní pomoci postiženým během rehabilitačního procesu. Autorka přibližuje rychlé proměny svazu za pražského jara 1968, kdy soustředil pozornost na sociální zabezpečení svých členů, demokratizaci vlastní struktury a nápravu minulých křivd. Přijetí rehabilitačního zákona umožnilo, aby svaz jako hybná síla celého procesu zřídil rozsáhlou síť rehabilitačních komisí a poraden na centrální, krajské i okresní úrovni, které efektivně pomáhaly desetitisícům postižených osob dosáhnout zrušení dřívějších nespravedlivých rozsudků a získat odškodnění za nezákonné perzekuce. Tato činnost se ovšem odehrávala ve stále nepříznivějších politických podmínkách restaurace komunistické diktatury a během roku 1970 byla zcela ukončena, poté co byly poradny i komise zrušeny a Svaz protifašistických bojovníků s novým vedením zaujal opět konformní postoje. Autorka si klade otázky, jaké strategie tato organizace využívala k prosazení svých cílů, čím bylo její úsilí limitované a nakolik mohla rodící se občanská společnost v daných podmínkách ovlivnit vyrovnávání s tíživým dědictvím nedávného bezpráví, a tím přispět k demokratizaci společnosti.

2

Průhledy do měnících se nálad společnosti: Československý rozhlas a jeho posluchači v letech 1948-1989

100%

Tůma O.

|

nr 1

130-146

EN

a2_In his final assessment, the author concludes that the listeners' letters in the form in which they survived do not provide a complete picture of public opinion in the previous regime, but rather a focused view of certain topics. In the long term, however, the letters do illustrate the changing mood of society, although rather indirectly and in cryptic terms.

CS

Studie se souhrnně zaobírá agendou dopisů, které Československému rozhlasu zasílali jeho posluchači v době komunistického režimu. Autor nejprve charakterizuje tento typ pramene a konstatuje, že jeho výpovědní hodnota je devalvována tím, že dopisy se nedochovaly a byly reprodukovány jen ve vybraných ukázkách, většinou pak o nich referovaly – s různou mírou spolehlivosti – přehledové zprávy za určité období. V celém čtyřicetiletém období autor z hlediska tématu rozlišuje a přibližuje čtyři etapy. Od února 1948 zhruba do poloviny padesátých let převládala v rozhlasovém vysílání propagandistická rétorika a v jejím duchu se většinou nesly i zaznamenané posluchačské dopisy, přestože nechyběly ani velmi kritické reakce. Poté lze do druhé poloviny šedesátých let sledovat liberalizační tendence, pestřejší programovou nabídku a otevírání společensky naléhavých témat, na což reagovaly i došlé dopisy. V krátkém, ale výjimečném období pražského jara 1968 i prvních dnech po srpnové okupaci sehrál rozhlas spolu s dalšími médii prvořadou roli a těšil se velké podpoře posluchačů, kteří poté do začátku sedmdesátých let s klesající intenzitou dávali ve svých ohlasech najevo nesouhlas s potlačováním reforem i státní suverenity. V období normalizace až do listopadu 1989 se rozhlas obratnějším způsobem vrátil k dřívější úloze „hlásné trouby“ režimu a zdá se, že velká část společnosti přestala vidět smysl v komunikaci s ním anebo ho přímo ignorovala. Tehdejší interní analýzy posluchačských dopisů jsou ovšem velmi formální a téměř přehlížejí kritické hlasy, a to i v tak vypjatých momentech, jako byly masové politické protesty na konci osmdesátých let. V závěrečném hodnocení autor shrnuje, že dopisy posluchačů rozhlasu z dochovaných materiálů neposkytují celistvý obraz o názorech veřejnosti v minulém režimu, ale spíše zaostřený pohled na určitá témata. V dlouhodobé perspektivě ovšem tyto ohlasy měnící se nálady ve společnosti ilustrují, i když někdy jen nepřímo a zašifrovaně.

3

Chápavý soudce, jenž nevynáší rozsudek

75%

Bartlová M.

|

nr 2

522-526

EN

Československý komunistický politik a lékař František Kriegel (1908–1979), jemuž Martin Groman věnoval objemnou biografii Kriegel: Voják a lékař komunismu (Praha, Paseka – Ústav pro studium totalitních režimů 2023), prožil nevšední kariéru. Narodil se do židovské rodiny ve městě Stanislavov v rakouské části Haliče (dnešním Ivano-Frankivsku na Ukrajině). V Praze vystudoval medicínu a vstoupil do komunistické strany. Ve španělské občanské válce vedl mezinárodní lékařský tým a v podobné pozici působil za druhé světové války v Číně a Barmě. Po návratu do vlasti se ve stranickém aparátu zapojil do komunistického převratu a poté se stal náměstkem ministra zdravotnictví. V padesátých letech se vyhnul politickým procesům, byl ale sesazen z funkcí a pracoval jako řadový lékař. Počátkem šedesátých let plnil misi zdravotnického poradce kubánské vlády. Poté opět stoupala jeho kariéra, až se během pražského jara stal členem nejužšího stranického vedení jako člen předsednictva Ústředního výboru KSČ a předseda Ústředního výboru Národní fronty. Jeho „hvězdná chvíle“ nastala v srpnu 1968, když jako jediný z unesených československých politiků odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol, legalizující podmínky sovětské okupace. Poté byl postupně zbaven funkcí, vyřazen z veřejného života a jako disident patřil k prvním signatářům Charty 77. Recenzentka porovnává Gromanovu práci s několika nedávnými českými biografiemi komunistických politiků a přiznává jí kromě historické erudice zručné zacházení s jazykem, schopnost vystavět soudržný textový celek i zatím nestandardní kritické využití dokumentů Státní bezpečnosti ve snaze o porozumění a kontextualizaci myšlení a jednání muže, který se dnes jeví jako sympatický hrdina i ideologický nepřítel. Gromanův implicitní metodologický přístup označuje jako kritickou transformaci historického vypravěčství a jeho autorskou pozici jako „chápavého soudce“. Za důležitý přínos biografie považuje autorovu práci s konceptem životních rolí, mezi nimiž jí však vedle „vojáka“ a „lékaře“ schází role funkcionáře, kterou překrývá Gromanův důraz na Krieglův idealismus jako celoživotní étos.

4

Věra Šťovíčková před mikrofonem: rozhlas, politika a československo-africké vztahy v letech 1958-1968

75%

Johnston R. , Bortlová-Vondráková H.

|

nr 1

138-165

EN

This study focuses on the journalist Věra Šťovíčková (later Heroldová-Šťovíčko- vá, 1930–2015), who gained a considerable reputation and popularity as a foreign correspondent for Czechoslovak Radio in Africa between 1958 and 1968. She became involved in the Prague Spring reform movement and was forced to end her journalistic career after its suppression. She then made a living as a translator. After signing Charter 77, her translations were published under pseudonyms until 1990. The author focuses on Šťovíčková’s African years and, through her professional trajectory, explores several more general themes, such as the development of Czechoslovak-African relations, news coverage of the African continent, or the changing forms of socialist internationalism in Czechoslovakia in relation to the so-called Third World. The author also examines the balancing act between individual loyalty to and emancipation from official institutions in the era of President Antonín Novotný, the real or perceived contradictions between propaganda and professional competence in contemporary journalism, and, last but not least, the gendered limits to the exercise of a demanding profession in the Czechoslovakia of the time. As a woman doing such work, Šťovíčková theoretically personified the gender equality that Czechoslovakia, as an established socialist country, had supposedly already achieved and was now “exporting”. In practice, however, she differed fundamentally from her male colleagues both in her initial struggle for recognition and in the forms of (non)family life without the usual service background. The author argues that Šťovíčková cannot be considered a straightforward “propaganda bearer” but, rather, an active participant in the dynamic social negotiation of what constitutes “professional” journalism: she herself understood her role as analogous to the work of Czechoslovak experts sent to newly independent African countries, and related her attempts to influence state policy in Africa by internally and publicly criticizing Czechoslovak arms supplies to both warring parties in Biafra, Nigeria. She also used the depiction of the excesses of African political development as a mirror to indirectly criticize domestic conditions. The author shows that Šťovíčková was able to connect with her listeners through her texts and to make them empathize with her, which – as shown by fan letters, radio polls and the memories of her colleagues – brought her popularity and recognition among a large part of the (not only) radio public, long before her dramatic broadcast from the radio building besieged by Soviet tanks in August 1968, thanks to which she is still remembered today.

CS

Studie pojednává o novinářce Věře Šťovíčkové (později Heroldové-Šťovíčkové, 1930–2015), která si získala značné renomé a popularitu jako zahraniční zpravodajka Československého rozhlasu v Africe mezi lety 1958 a 1968. Zapojila se do reformního hnutí a po porážce pražského jara byla nucena ukončit svou novinářskou kariéru. Živila se pak knižními překlady, které jí jako signatářce Charty 77 až do roku 1990 vycházely pod krycími jmény. Autorka se soustředí na africká léta Šťovíčkové a skrze její profesionální trajektorii nahlíží několik obecnějších témat, jako je vývoj československo-afrických vztahů a zpravodajského informování o africkém kontinentu v daném období, měnící se podoby socialistického internacionalismu v Československu ve vztahu k takzvanému třetímu světu, balancování mezi individuální loajalitou a emancipací vůči oficiálním institucím v éře prezidenta Antonína Novotného, skutečné či zdánlivé rozpory mezi propagandou a odbornou kompetencí v dobové žurnalistice nebo genderové limity při výkonu náročného kvalifikovaného povolání v tehdejším Československu. Jako žena vykonávající takovouto práci Šťovíčková teoreticky zosobňovala rovnost pohlaví, jíž Československo jako etablovaná socialistická země už údajně dosáhlo a nyní ji „exportovalo“. V praxi ji však od mužských kolegů zásadně odlišoval jak její počáteční boj za uznání, tak podoby (ne)rodinného života bez obvyklého servisního zázemí. Autorka tvrdí, že Šťovíčková nemůže být považována za přímočarou „nositelku propagandy“, a nabízí argumenty, proč ji naopak vnímá jako aktivní účastnici dynamického společenského vyjednávání o tom, co je „profesionální“ žurnalistika. Ukazuje, že sama svou roli chápala analogicky k působení československých expertů vysílaných do nově nezávislých afrických zemí, a přibližuje její snahy ovlivnit politiku státu v Africe, když interně i veřejně kritizovala československé dodávky zbraní oběma válčícím stranám v nigerijské Biafře. Zároveň využívala líčení excesů afrického politického vývoje jako zrcadla k nepřímé kritice domácích poměrů. Šťovíčková se podle autorky prostřednictvím svých textů dokázala napojit na posluchače a přimět je k určitému vcítění, což jí – jak ukazují dopisy od fanoušků, rozhlasové ankety a vzpomínky jejích kolegů – přineslo popularitu a uznání značné části (nejen) rozhlasové veřejnosti, a to dávno před jejím dramatickým vysíláním z budovy rozhlasu obležené sovětskými tanky v srpnu 1968, díky němuž je dodnes připomínána.