Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

V dialogu s jinou-než-lidskou přírodou Přínos a meze Abramovy posthumanistické ekofenomenologie

100%

Prášek P.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr Mimoradne_cislo_2

72-95

EN

The paradox of the Anthropocene is that humankind has become the planetary superpower, and yet faces an unprecedented ecological crisis as well as other forces that it is not capable of controlling. The solution is not to be found in putting faith in technological innovations that do not yet exist, but in a completely new attitude of humanity towards itself and all non-human beings and entities: posthumanism. Nature in fact speaks with more voices than only human ones, and humans have always and are still able to listen to these other voices. However, according to ecophenomenologist David Abram, this listening is becoming increasingly difficult, for these voices are being drowned out by the purely human logic of abstract thought and scientific-technical society. The article focuses on the meaning of Abram’s ideas from the point of view of posthumanism and ecophenomenology as such. By means of this, it tries to demonstrate in what lies the import of phenomenology when it is applied to one of the greatest challenges of our time and why it should go still further in this regard than did Abram.

CS

Paradoxem antropocénu je, že se člověk stal celoplanetární mocností, a přesto čelí nebývalé ekologické krizi a dalším silám, jež ovládat nedovede. Řešením není ani víra v dosud neexistující inovace technologií, nýbrž zcela nový postoj člověka k sobě samému i všem mimolidským bytostem a entitám: posthumanismus. Příroda totiž nemluví jen lidskými hlasy a člověk vždy byl a stále ještě je schopen těmto hlasům naslouchat. Podle ekofenomenologa Davida Abrama je to však stále obtížnější, neboť jsou přehlušovány čistě lidskou logikou abstraktního myšlení a vědecko-technické společnosti. Článek se zaměřuje na význam jeho myšlenek z hlediska posthumanismu a ekofenomenologie jako takové. Prostřednictvím toho se snaží ukázat, v čem tkví smysl fenomenologie aplikované na jednu z největších výzev současnosti a proč by měla jít dále než Abram.

2

Módní oděv jako paradigmatický model posthumani: teorie a praxe

80%

Muchová L.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr Mimoradne_cislo_2

117-135

EN

The study focuses on the theoretical articulation of the points of departure and assumptions of the so-called posthumanist turn in fashion design. In the first phase, we address the connection between fashion and modernity, which leads us to inquire about what posthumanist clothing fashion might have to say about the nature of modernity. In the ensuing discussion about the anthropology of clothing and the thinking of corporeality, we will point to a transformed understanding of the relationship between culture and nature, which questions the premises of classical, “humanistic” modernity. According to this concept, nature does not stand in opposition to culture and politics, it is not the past of the human race from which it should be emancipated. Nature as a utopia or a means of liberating humankind is placed in the same position as technology has been occupying. In the fourth, and final, section, we present an annotated sample of contemporary fashion theory, practice and creation in the narrow sense of the word. The productions of Iris van Herpen, Hussein Chalayan and Gareth Pugh vividly illustrate the posthumanist strategies in which human existence finds its realization in a close connection with the elements, technology and organic nature.

CS

Studie se zaměřuje na teoretickou artikulaci východisek a předpokladů tzv. posthumanistického obratu v módní tvorbě. V první fázi se věnujeme spojení módy a modernity, což nás vede k tázání, co vypovídá posthumanistická oděvní móda o povaze modernity. V následujícím výkladu o antropologii oděvu a myšlení tělesnosti poukážeme na proměněné chápání vztahu kultury a přírody, které zpochybňuje premisy klasické, „humanistické“ modernity. Příroda v tomto pojetí nestojí v opozici vůči kultuře a politice, není minulostí lidského rodu, od které by měl být emancipován. Příroda jako utopie nebo prostředek osvobození dostává člověka na stejnou pozici, jakou zaujímala technika. V poslední části podáváme komentovanou ukázku současné módní teorie, praxe i tvorby v úzkém slova smyslu. Produkce Iris van Herpenové, Husseina Chalayana nebo Garetha Pugha názorně ukazují posthumanistické strategie, v nichž lidské bytí nalézá svou realizaci v úzkém spojení s živly, technikou i organickou přírodou.

3

Od posthumanismu k hyperhumanismu

80%

Hauser M.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr Mimoradne_cislo_2

10-29

EN

Humanism is in a state of crisis, for which there are three principle reasons. The first results from theoretical criticisms from post-structuralism, feminism, postcolonialism and environmental thinking. The second flows from scientific and technological developments (biogenetics, evolutionary theory, robotics and artificial intelligence) and the third from scientific and technological capitalism. We are in a post-human time of transition that invites us to seek alternative conceptions of the human being. I introduce here an approach elaborated by Rosi Braidotti, which belongs to neo-materialist posthumanism. I acquaint the reader with Claire Colebrook’s argument that posthumanism has preserved a bias about the value of life. It is necessary to overcome it and accept the perspective of extinction. I then show the conceptual problems and ideological contradictions of these theories and propose the development of a different alternative: hyperhumanism.

CS

Humanismus se nalézá v krizi, která má tři hlavní důvody. Je způsobena teoretickou kritikou ze strany poststrukturalismu, feminismu, postkolonialismu a environmentálního myšlení. Dále je vyvolána vědeckým a technologickým vývojem (biogenetikou, evoluční teorií, robotikou, umělou inteligencí) a konečně také vědeckým a technologickým kapitalismem. Jsme v posthumánní době přechodu, která nás vybízí k hledání alternativních pojetí lidské bytosti. Článek představuje pojetí vypracované Rosi Braidottiovou, která patří k neomaterialistickému posthumanismu. Čtenáře seznamuje s argumentací Claire Colebrookové, podle níž si posthumanismus zachoval předsudek o hodnotě života. Ten je zapotřebí překonat a přijmout perspektivu vymření. Ukazujeme pak koncepční problémy a myšlenkové rozpory těchto teorií a navrhujeme rozvíjet odlišnou alternativu, jíž je hyperhumanismus.

4

Posthumánní poznání v díle Rosi Braidotti

80%

Sellner V.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr Mimoradne_cislo_2

136-144

EN

Rosi Braidotti is one of the most distinctive thinkers of contemporary posthumanism. She approaches this term in an informed manner, at the same time endeavoring to redefine it and make it applicable to contemporary society, primarily through a critique of global capitalism. In the text, I will present this Italian philosopher’s concept of posthumanism, specifically focusing on an analysis of the construction of “posthuman knowledge” and the new methods of knowledge proposed by her.

CS

Rosi Braidottiová je jednou z nejvýraznějších myslitelek současného posthumanismu. K tomuto termínu přistupuje poučeně, zároveň se snaží o jeho redefinici a aplikovatelnost pro současnou společnost, především skrze kritiku globálního kapitalismu. V textu představíme pojetí posthumanismu této italské filosofky, konkrétně se zaměříme na analýzu konstrukce „posthumánního poznání“ a jí navrhovaných nových metod poznání.

5

Starost na Zemi po humanismu

80%

Ritter M.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr Mimoradne_cislo_2

57-71

EN

The primary aim of the article is to present posthumanism as an approach needed in the era of the Anthropocene. By posthumanism, I mean a way of thinking that overcomes the weaknesses of humanism and emphasizes the essential interconnectedness of human beings with their environment. With regard to this “ecological” dimension of posthumanism, I will focus on the relationship between humans and technology, drawing on Bernard Stiegler. Stiegler’s reflections show that in the era of the Anthropocene human beings have become an irrational force that pulls the rest of the living beings into a spiral of destruction through the technological system they have established in the shared terrestrial environment. This environment is an organ of the planetarily influential and at the same time planetarily dependent humanity, which must therefore assume responsibility for the Earth.

CS

Primárním cílem stati je představit posthumanismus jako myšlenkový přístup, který potřebujeme v éře antropocénu. Posthumanismem míním myšlení překonávající slabiny humanismu a zdůrazňující podstatnou propojenost člověka s jeho prostředím. Se zřetelem k této „ekologické“ dimenzi posthumanismu se s oporou v Bernardu Stieglerovi zaměřím na vztah mezi člověkem a technikou. Stieglerovy úvahy ukazují, že se člověk v éře antropocénu navzdory své rozumové schopnosti stává nerozumnou silou, která vtahuje do spirály destrukce i ostatní živé tvory technickým systémem, jejž vytváří ve sdíleném pozemském prostředí. Toto prostředí je orgánem planetárně působícího, a zároveň planetárně závislého lidstva, jež proto musí převzít zodpovědnost za Zemi.

6

Post-trans-meta: k pojmové analýze posthumanismu

80%

Pokorný V.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr Mimoradne_cislo_2

30-56

EN

Posthumanism is presented in this text as a problem and analyzed from a conceptual level, which includes other related concepts such as anthropocentrism, humanism and the Anthropocene, and especially at the level of prefixes, i.e. the expressions posthumanism, transhumanism, dehumanization, inhumanity and inhuman, pre-human or subhuman. The problem of posthumanism is understood here in the context of the interregnum as a time of transition, multiple crises and the transformation of the human into the inhuman. The problem of posthumanism is grasped as a problem of philosophical anthropology related to the question of humankind’s place in the cosmos, as an ontological problem associated with the relationship between identity and hybridity, and as an ethical-political problem associated with the question of human technological domination and control. Posthumanism is seen as an opportunity to formulate a picture of transversal thinking.

CS

Posthumanismus je v tomto textu představen jako problém a analyzován z hlediska pojmové roviny, která zahrnuje další související pojmy, jakými jsou antropocentrismus, humanismus či antropocén, a zejména pak oblast předpon, tedy výrazy posthumanismus, transhumanismus, dehumanizace, nelidskost a nelidské, předlidské či subhumánní. Problém posthumanismu je zde interpretován v kontextu interregna jako doby přechodu, mnohočetné krize a proměny lidského v nelidské. Problém posthumanismu je uchopen jako problém filosofické antropologie kombinované s otázkou po místě člověka v kosmu, jako problém ontologický spojený se vztahem mezi identitou a hybriditou a jako problém eticko-politický spjatý s otázkou lidského technologického panství a kontroly. Posthumanismus je chápán jako příležitost pro formulaci obrazu transverzálního myšlení.