Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

Ten serwis zostanie wyłączony 2025-02-11.

Nowa wersja platformy, zawierająca wyłącznie zasoby pełnotekstowe, jest już dostępna.
Przejdź na https://bibliotekanauki.pl

Ograniczanie wyników

2 Soudobé dějiny (Contemporary History)

2 2024

Znaleziono wyników: 2

Liczba wyników na stronie

Wyniki wyszukiwania

Wyszukiwano:
w słowach kluczowych: historická metodologie

Sortuj według:

Ogranicz wyniki do:

Chápavý soudce, jenž nevynáší rozsudek

100%

Bartlová M.

nr 2

522-526

Československý komunistický politik a lékař František Kriegel (1908–1979), jemuž Martin Groman věnoval objemnou biografii Kriegel: Voják a lékař komunismu (Praha, Paseka – Ústav pro studium totalitních režimů 2023), prožil nevšední kariéru. Narodil se do židovské rodiny ve městě Stanislavov v rakouské části Haliče (dnešním Ivano-Frankivsku na Ukrajině). V Praze vystudoval medicínu a vstoupil do komunistické strany. Ve španělské občanské válce vedl mezinárodní lékařský tým a v podobné pozici působil za druhé světové války v Číně a Barmě. Po návratu do vlasti se ve stranickém aparátu zapojil do komunistického převratu a poté se stal náměstkem ministra zdravotnictví. V padesátých letech se vyhnul politickým procesům, byl ale sesazen z funkcí a pracoval jako řadový lékař. Počátkem šedesátých let plnil misi zdravotnického poradce kubánské vlády. Poté opět stoupala jeho kariéra, až se během pražského jara stal členem nejužšího stranického vedení jako člen předsednictva Ústředního výboru KSČ a předseda Ústředního výboru Národní fronty. Jeho „hvězdná chvíle“ nastala v srpnu 1968, když jako jediný z unesených československých politiků odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol, legalizující podmínky sovětské okupace. Poté byl postupně zbaven funkcí, vyřazen z veřejného života a jako disident patřil k prvním signatářům Charty 77. Recenzentka porovnává Gromanovu práci s několika nedávnými českými biografiemi komunistických politiků a přiznává jí kromě historické erudice zručné zacházení s jazykem, schopnost vystavět soudržný textový celek i zatím nestandardní kritické využití dokumentů Státní bezpečnosti ve snaze o porozumění a kontextualizaci myšlení a jednání muže, který se dnes jeví jako sympatický hrdina i ideologický nepřítel. Gromanův implicitní metodologický přístup označuje jako kritickou transformaci historického vypravěčství a jeho autorskou pozici jako „chápavého soudce“. Za důležitý přínos biografie považuje autorovu práci s konceptem životních rolí, mezi nimiž jí však vedle „vojáka“ a „lékaře“ schází role funkcionáře, kterou překrývá Gromanův důraz na Krieglův idealismus jako celoživotní étos.

Michel Foucault versus socialistický člověk: Interdisciplinarita jako mainstream humanitních věd?

100%

Andreas P.

nr 1

245-254

The author of this review article focuses primarily on the monograph by cultural historian Denisa Nečasová titled Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 [New Socialist Man: Czechoslovakia 1948–1956]. While paying particular attention to the methodological aspects of Nečasová’s research approach, based on discourse analysis and inspired by Michel Foucault, he draws more general conclusions about the problematic adoption of fashionable trends in Czech academic mainstream. In his view, Nečasová presents extensive heuristics, drawn from non-fiction texts, which offer a solid picture of the construction of the ideal of the new socialist man in Stalinist Czechoslovakia (although she limits her sources and conclusions to the Czech lands). She differentiates the object of her research into three categories, defined by the concepts of the worker, the new woman, and the Soviet man, analysing herself their characteristics. In doing so, she quotes a number of inspiring domestic and foreign authors and incorporates a number of historical excursuses. In the reviewer‘s opinion, Nečasová is less convincing in her methodological grasp of the topic, the shortcomings of which did not allow her to fulfil the potential of an otherwise rich work and to arrive at generally valid theses on which further research could be based. Thus, despite its undeniable strengths, the book may also illustrate the dangers of the popular interdisciplinarity, when the artificial linking of methods and superficial use of concepts obscures more traditional ways of treating the topic.

Autor tohoto recenzního článku se věnuje primárně monografii kulturní historičky Denisy Nečasové Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 (Brno, Host 2018). Soustředí se hlavně na metodologické aspekty jejího badatelského přístupu, založeného na diskurzivní analýze a inspirovaného Michelem Foucaultem, a vyvozuje z toho obecnější závěry o problematickém přejímání módních trendů v českém akademickém mainstreamu. Autorka podle něj předkládá rozsáhlou heuristiku, načerpanou z textů nebeletristické povahy, která umožňuje udělat si solidní představu o konstrukci ideálu nového socialistického člověka ve stalinském období Československa (své prameny a závěry však omezuje na české země). Předmět svého výzkumu typologicky diferencuje do tří kategorií, definovaných pojmy dělníka, nové ženy a sovětského člověka, jejichž charakteristikám věnuje vlastní analýzu. Cituje přitom množství podnětných tuzemských i zahraničních autorů, přidává řadu historických exkurzů. Méně přesvědčivá je podle recenzenta v metodologickém uchopení tématu, jehož nedostatky jí nedovolily naplnit potenciál jinak vydatné práce a dospět k obecně platným tezím, o které by bylo možné opřít další výzkum. Kniha tak může přes své nesporné přednosti ilustrovat i rizika všeobecně preferované interdisciplinarity, když neorganické propojování metod a povrchní používání pojmů zakrývá spíše tradiční způsoby zpracování tématu.