Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Průhledy do měnících se nálad společnosti: Československý rozhlas a jeho posluchači v letech 1948-1989

100%

Tůma O.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2022

|

tom 29

|

nr 1

130-146

EN

a2_In his final assessment, the author concludes that the listeners' letters in the form in which they survived do not provide a complete picture of public opinion in the previous regime, but rather a focused view of certain topics. In the long term, however, the letters do illustrate the changing mood of society, although rather indirectly and in cryptic terms.

CS

Studie se souhrnně zaobírá agendou dopisů, které Československému rozhlasu zasílali jeho posluchači v době komunistického režimu. Autor nejprve charakterizuje tento typ pramene a konstatuje, že jeho výpovědní hodnota je devalvována tím, že dopisy se nedochovaly a byly reprodukovány jen ve vybraných ukázkách, většinou pak o nich referovaly – s různou mírou spolehlivosti – přehledové zprávy za určité období. V celém čtyřicetiletém období autor z hlediska tématu rozlišuje a přibližuje čtyři etapy. Od února 1948 zhruba do poloviny padesátých let převládala v rozhlasovém vysílání propagandistická rétorika a v jejím duchu se většinou nesly i zaznamenané posluchačské dopisy, přestože nechyběly ani velmi kritické reakce. Poté lze do druhé poloviny šedesátých let sledovat liberalizační tendence, pestřejší programovou nabídku a otevírání společensky naléhavých témat, na což reagovaly i došlé dopisy. V krátkém, ale výjimečném období pražského jara 1968 i prvních dnech po srpnové okupaci sehrál rozhlas spolu s dalšími médii prvořadou roli a těšil se velké podpoře posluchačů, kteří poté do začátku sedmdesátých let s klesající intenzitou dávali ve svých ohlasech najevo nesouhlas s potlačováním reforem i státní suverenity. V období normalizace až do listopadu 1989 se rozhlas obratnějším způsobem vrátil k dřívější úloze „hlásné trouby“ režimu a zdá se, že velká část společnosti přestala vidět smysl v komunikaci s ním anebo ho přímo ignorovala. Tehdejší interní analýzy posluchačských dopisů jsou ovšem velmi formální a téměř přehlížejí kritické hlasy, a to i v tak vypjatých momentech, jako byly masové politické protesty na konci osmdesátých let. V závěrečném hodnocení autor shrnuje, že dopisy posluchačů rozhlasu z dochovaných materiálů neposkytují celistvý obraz o názorech veřejnosti v minulém režimu, ale spíše zaostřený pohled na určitá témata. V dlouhodobé perspektivě ovšem tyto ohlasy měnící se nálady ve společnosti ilustrují, i když někdy jen nepřímo a zašifrovaně.

2

Music history and ethnicity from Prague to Indiana : Paul Nettl and german nationalism

88%

Nedbal M. , Vomáčka I.

Hudební věda (Musicology)

|

2019

|

tom 56

|

nr 4

386-416

EN

The examination shows that despite, or perhaps because of, his Bohemian and Jewish roots, Nettl exhibited a life-long commitment to the doctrine of German cultural superiority, that this ideology was in fact compatible with his commitment to multiculturalism, and that his attitudes to specifically Czech culture fluctuated, depending on the political situation in Central Europe, between a rejection and a hesitant acknowledgment. Some of these fluctuating attitudes were also connected to Nettl’s Jewishness and other elements that made him a life-long outsider—as a German in pre-WWII Czechoslovakia, a Jew in the German-Bohemian community, and a Central European emigrant in America. This article argues that within the social and political upheavals affecting Nettl and his family, the ideology of German cultural superiority represented a stabilizing element and an absolute, unquestionable value. The article also includes an annotated edition of a previously unpublished memoir by Nettl. The memoir was written in Indiana in the late 1940s and contains a number of previously unknown details not only about Nettl’s biography, but also about the history of Central European musicology and the cultural life of Prague’s German community before WWII.

CS

Některé z těchto proměnlivých postojů souvisely i s Nettlovým židovským původem i s dalšími faktory, jež z něho činily celoživotního outsidera, jakožto Němce žijícího v předválečném Československu, Žida v německojazyčném českém prostředí, a středoevropského emigranta v Americe. Autor článku v této souvislosti dospívá k závěru, že v kontextu společenských a politických zvratů zasahujících do Nettlova života i života jeho rodiny představovalo ideové východisko hlásající německou kulturní nadřazenost stabilizující prvek a zároveň i jakousi absolutní, nezpochybnitelnou hodnotu. Součástí článku je i anotovaná edice Nettlových dosud nepublikovaných pamětí. Sepsal je koncem 40. let 20. století v Indianě a obsahují řadu dříve neznámých podrobných údajů týkajících se nejen Nettlova životopisu, ale i dějin středoevropské muzikologie a kulturního života pražské německojazyčné komunity před druhou světovou válkou.

3

Věra Šťovíčková před mikrofonem: rozhlas, politika a československo-africké vztahy v letech 1958-1968

75%

Johnston R. , Bortlová-Vondráková H.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2024

|

tom 31

|

nr 1

138-165

EN

This study focuses on the journalist Věra Šťovíčková (later Heroldová-Šťovíčko- vá, 1930–2015), who gained a considerable reputation and popularity as a foreign correspondent for Czechoslovak Radio in Africa between 1958 and 1968. She became involved in the Prague Spring reform movement and was forced to end her journalistic career after its suppression. She then made a living as a translator. After signing Charter 77, her translations were published under pseudonyms until 1990. The author focuses on Šťovíčková’s African years and, through her professional trajectory, explores several more general themes, such as the development of Czechoslovak-African relations, news coverage of the African continent, or the changing forms of socialist internationalism in Czechoslovakia in relation to the so-called Third World. The author also examines the balancing act between individual loyalty to and emancipation from official institutions in the era of President Antonín Novotný, the real or perceived contradictions between propaganda and professional competence in contemporary journalism, and, last but not least, the gendered limits to the exercise of a demanding profession in the Czechoslovakia of the time. As a woman doing such work, Šťovíčková theoretically personified the gender equality that Czechoslovakia, as an established socialist country, had supposedly already achieved and was now “exporting”. In practice, however, she differed fundamentally from her male colleagues both in her initial struggle for recognition and in the forms of (non)family life without the usual service background. The author argues that Šťovíčková cannot be considered a straightforward “propaganda bearer” but, rather, an active participant in the dynamic social negotiation of what constitutes “professional” journalism: she herself understood her role as analogous to the work of Czechoslovak experts sent to newly independent African countries, and related her attempts to influence state policy in Africa by internally and publicly criticizing Czechoslovak arms supplies to both warring parties in Biafra, Nigeria. She also used the depiction of the excesses of African political development as a mirror to indirectly criticize domestic conditions. The author shows that Šťovíčková was able to connect with her listeners through her texts and to make them empathize with her, which – as shown by fan letters, radio polls and the memories of her colleagues – brought her popularity and recognition among a large part of the (not only) radio public, long before her dramatic broadcast from the radio building besieged by Soviet tanks in August 1968, thanks to which she is still remembered today.

CS

Studie pojednává o novinářce Věře Šťovíčkové (později Heroldové-Šťovíčkové, 1930–2015), která si získala značné renomé a popularitu jako zahraniční zpravodajka Československého rozhlasu v Africe mezi lety 1958 a 1968. Zapojila se do reformního hnutí a po porážce pražského jara byla nucena ukončit svou novinářskou kariéru. Živila se pak knižními překlady, které jí jako signatářce Charty 77 až do roku 1990 vycházely pod krycími jmény. Autorka se soustředí na africká léta Šťovíčkové a skrze její profesionální trajektorii nahlíží několik obecnějších témat, jako je vývoj československo-afrických vztahů a zpravodajského informování o africkém kontinentu v daném období, měnící se podoby socialistického internacionalismu v Československu ve vztahu k takzvanému třetímu světu, balancování mezi individuální loajalitou a emancipací vůči oficiálním institucím v éře prezidenta Antonína Novotného, skutečné či zdánlivé rozpory mezi propagandou a odbornou kompetencí v dobové žurnalistice nebo genderové limity při výkonu náročného kvalifikovaného povolání v tehdejším Československu. Jako žena vykonávající takovouto práci Šťovíčková teoreticky zosobňovala rovnost pohlaví, jíž Československo jako etablovaná socialistická země už údajně dosáhlo a nyní ji „exportovalo“. V praxi ji však od mužských kolegů zásadně odlišoval jak její počáteční boj za uznání, tak podoby (ne)rodinného života bez obvyklého servisního zázemí. Autorka tvrdí, že Šťovíčková nemůže být považována za přímočarou „nositelku propagandy“, a nabízí argumenty, proč ji naopak vnímá jako aktivní účastnici dynamického společenského vyjednávání o tom, co je „profesionální“ žurnalistika. Ukazuje, že sama svou roli chápala analogicky k působení československých expertů vysílaných do nově nezávislých afrických zemí, a přibližuje její snahy ovlivnit politiku státu v Africe, když interně i veřejně kritizovala československé dodávky zbraní oběma válčícím stranám v nigerijské Biafře. Zároveň využívala líčení excesů afrického politického vývoje jako zrcadla k nepřímé kritice domácích poměrů. Šťovíčková se podle autorky prostřednictvím svých textů dokázala napojit na posluchače a přimět je k určitému vcítění, což jí – jak ukazují dopisy od fanoušků, rozhlasové ankety a vzpomínky jejích kolegů – přineslo popularitu a uznání značné části (nejen) rozhlasové veřejnosti, a to dávno před jejím dramatickým vysíláním z budovy rozhlasu obležené sovětskými tanky v srpnu 1968, díky němuž je dodnes připomínána.