Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Památník svobody a jednoty v Berlíně : několik poznámek k debatě o potřebě „pozitivních památníků“ v Německu

100%

Vilímek T.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2015

|

tom 22

|

nr 3-4

465-473

EN

This article relates the still unfinished story of the Monument to Freedom and Unity in Berlin. which is intended to commemorate the great changes of autumn 1989, and it looks at the related German debate about the culture of remembrance in their country. That debate is at present connected mainly with the crimes of Nazism, and people are now heard arguing that in addition to memory and ''negative'' monuments Germany also sorely needs to develop ''positive'' collective remembrance. One of the specific attempts to make this idea a reality is the Initiative for a Monument to German Unity (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), which emerged in the Bundestag in 1998. From it comes the Berlin project discussed here, which, even seventeen years later (unlike the Memorial to the Murdered Jews of Europe), has yet to be built. The author discusses the changes in the conception of the monument and the competition for its design; although the second competition resulted in a winning design, that was not unanimously accepted, and disputes about the monument continue to this day.

CS

Článek představuje dosud neuzavřený příběh berlínského Památníku svobody a jednoty (Denkmal Freiheit und Einheit), který by měl připomínat převratné události z podzimu 1989, a souvisící německou debatu o tamní kultuře vzpomínání. Ta je v současnosti spojena především se zločiny nacismu a slyšitelně zaznívají hlasy, že vedle ,,negativní'' paměti a památníků je žádoucí pěstovat také ,,pozitivní'' kolektivní vzpomínání. Jako jeden konkrétní pokus o naplnění takové myšlenky vznikla v roce 1998 na půdě Spolkového sněmu Iniciativa památníku německé jednoty (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), od níž se odvozuje sledovaný berlínský projekt, který však ani po sedmnácti letech (na rozdíl od Památníku holokaustu) ještě nebyl realizován. Autor přibližuje proměny koncepce památníku a vypsané soutěže na jeho provedení; z druhé soutěže sice vzešel vítězný návrh, nebyl však přijat jednoznačně a spory o památník přetrvávají.

2

"Kdo řídí - kontroluje!" : podnikový management a úskalí "socialistické kontroly" v československých podnicích v osmdesátých letech 20. století

100%

Vilímek T.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2017

|

tom 24

|

nr 3

361-388

EN

The study deals with issues of corporate management and pitfalls of the "socialist supervision" in Czechoslovak enterprises in the period of late socialism. Using documents of the Communist Party of Czechoslovakia and the State Security, period texts and specalized publications, it shows how party organs and state authorities were unsuccessfully trying to make supervisory mechanisms and audits a functional tool of the implementation of the ruling party´s economic policy. The author analyzes the supervisory and audit mechanisms that were used, and outlines basic reasons of the almost fatal failure of supervisory activities of the system which was, in a way obsessed with supervison and control. He explains the systemic conditionality of the supervisory system which socialist managers often and in many respects bent to suit the needs of the enterprises they were in charge of; such situation naturally did not match the needs of the society as a whole. Using many specific cases as an example, the study graphically shows that members of the Czechoslovak corporate management community in the 1980s were fully aware of systemic political and social limitations of the supervisory system which they managed to modify, fairly successfully, to suit intra-corporate conditions. The result was a situation in which the party leadership was reacting to increasingly obvious symptoms of the "agony of the centrally planned economy" by adopting various directives and guidelines to make the supervisory process more effective and to consistently promote the "whoever manages - supervises" principle. However, the anticipated effect did not materialize and, at the end of the day, the non-functional supervisory mechanisms made a substantial contribution to the collapse of the Communist regime in Czechoslovakia.

CS

Studie se věnuje problematice podnikového managementu a úskalím „socialistické kontroly“ v československých podnicích v období pozdního socialismu. S využitím pramenů Komunistické strany Československa a Státní bezpečnosti, dobových textů a odborných publikací ukazuje, jak se stranické a státní orgány neúspěšně snažily učinit z kontroly funkční nástroj realizace hospodářské politiky státostrany. Autor analyzuje používané kontrolní mechanismy a nastiňuje základní příčiny až fatálního selhání kontrolní činnosti systému, jenž byl svým způsobem kontrolou doslova posedlý. Vysvětluje systémovou podmíněnost kontroly, kterou socialističtí manažeři dokázali v mnoha ohledech přizpůsobit potřebám svěřených hospodářských jednotek, což přirozeně nekorespondovalo s celospolečenskými zájmy. Na příkladech řady konkrétních kauz studie názorně ukazuje, že si československý podnikový management v osmdesátých letech dvacátého století plně uvědomoval systémové, politické i společenské limity kontrolní činnosti, kterou vcelku úspěšně dokázal přizpůsobit vnitropodnikovým podmínkám. Výsledkem byl stav, kdy stranické vedení reagovalo na stále očividnější symptomy „agonie centrálně plánované ekonomiky“ přijímáním rozmanitých směrnic a direktiv pro zefektivnění kontroly a důsledné prosazování zásady „kdo řídí - kontroluje“. Očekávaný efekt ovšem nenastal a nefunkčnost kontroly přispěla nakonec nemalou měrou ke zhroucení komunistického režimu v Československu.

3

"Vážený soudruhu prezidente": stížnosti československých občanů adresované prezidentovi republiky v letech 1970-1989

100%

Vilímek T.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2022

|

tom 29

|

nr 1

43-89

EN

The study focuses on the hitherto neglected issue of complaints that citizens of the Czechoslovak Socialist Republic made to their President and his Office between 1970 and 1989. The author describes the activities of the Complaints Department of the Presidential Office and how the complainants' agenda evolved both quantitatively and qualitatively during the period of normalization. He presents the social, ethnic, regional and gender profile of the authors of the complaints, their motivation, common themes and the typical linguistic means the writers used. Using archival sources, he then analyses the five most numerous and important problem areas of the registered complaints, which concerned: housing and housing policy, social security, labour relations, travel abroad, education and study. He uses specific cases to illustrate the flow of communication between the complainants, the President's Office and other bodies that commented on the issues. Additionally, he highlights the chronic social problems that were mirrored in the complaints and which the authorities of the normalization era regime failed to address effectively. Between 1970 and 1989, more than 323,000 complainants, mostly pensioners and workers, wrote to Presidents Ludvík Svoboda (1895–1979, in office 1968–1975) and Gustáv Husák (1913–1991, in office 1975–1989) asking for help in matters relating to poor housing conditions and their futile wait for an apartment, low wages or pension assessments, difficulties with an employer, discrimination in permitting travel abroad and resettlement, or the non-admission of children to secondary or higher education. Most of the writers asserted their personal interest and commented on the societal issues only if it was related to it or they could benefit from them. The President's Office paid close attention to citizen complaints and in many cases its intervention did indeed help to bring about a redress. In the author's view, it certainly made sense to write to the President in this regard, even though many requests went unheeded and, in particular, complaints with political overtones remained unanswered.

CS

Studie se věnuje doposud opomíjené problematice stížností, které občané Československé socialistické republiky adresovali svému prezidentovi a Kanceláři prezidenta republiky v letech 1970 až 1989. Autor seznamuje s náplní činnosti oddělení stížností prezidentské kanceláře a s tím, jak se tato agenda v období normalizace kvantitativně i kvalitativně vyvíjela, přibližuje sociální, národnostní, regionální a genderovou skladbu pisatelů stížností, jejich motivaci, obvyklá témata a typické jazykové prostředky stížností. S využitím archivních pramenů pak analyzuje nejpočetnější a nejdůležitější problémové okruhy evidovaných podání, které se týkaly bydlení a bytové politiky, sociálního zabezpečení, pracovněprávních vztahů, cestování do zahraničí, školství a studia. Na řadě konkrétních případů ilustruje průběh komunikace mezi stěžovateli, prezidentskou kanceláří a dalšími orgány, které se k jednotlivým záležitostem vyjadřovaly, a poukazuje na chronické společenské problémy, jež se ve stížnostech zrcadlily a které úřady normalizačního režimu nedokázaly efektivně řešit. Ve sledovaném období napsaly prezidentům Ludvíku Svobodovi (1895–1979, ve funkci 1968–1975) a Gustávu Husákovi (1913–1991, ve funkci 1975–1989) více než 323 tisíce stěžovatelů, nejčastěji důchodců a dělníků, kteří žádali o pomoc například kvůli špatným bytovým poměrům a marnému čekání na přidělení bytu, nízké mzdě či vyměřenému důchodu, potížím s pracovním uplatněním či zaměstnavatelem, diskriminaci při povolování cest do zahraničí a vystěhování nebo kvůli nepřijetí dětí ke studiu na střední či vysoké škole. Většina pisatelů přitom prosazovala svůj osobní zájem a k celospolečenské situaci se vyjadřovala pouze tehdy, pokud to s ním nějak souviselo nebo jim to mohlo prospět. Prezidentská kancelář věnovala stížnostem občanů velkou pozornost a v mnoha případech její intervence skutečně pomohla zjednat nápravu. V tomto ohledu mělo podle autora rozhodně smysl psát prezidentovi, byť mnohé prosby zůstaly nevyslyšeny a zejména stížnosti s politickým podtextem i bez odpovědi.

4

Pohyblivé hranice diktatury ve světle stížností občanů

63%

Vilímek T. , Rameš V.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2022

|

tom 29

|

nr 1

17-42

EN

In the introductory essay to the thematic section “Citizen Complaints in Communist Czechoslovakia”, the authors present the theoretical background of this project as well as foreign research into complaints made to official institutions in communist dictatorships (especially in the German Democratic Republic and the Soviet Union). They draw on the concept of the “shifting boundaries of dictatorships” that has emerged in German historiography since the 1990s in an attempt to clarify the embeddedness of communist rule in the interactions and interrelationships between power structures and society in the GDR and how it played out primarily in the space of the everyday. As an authentic and largely preserved source, citizen complaints provide a number of valuable impulses for the analysis of the functioning of the communist system and the problems that resonated in society, despite their considerable degree of subjectivity. In doing so, they focus on the main interpretative frameworks for interpreting this type of source as inspired by foreign research. The first framework interprets complaints and suggestions as a specific, “top-down” directed way of resolving and dampening social conflicts, which in principle did not undermine the position of the ruling party, but on the contrary supported it. As soon as this method stopped meeting the expectations raised, however, it ceased to function as a “safety valve” and may have contributed to the destabilization of the system. Another scholarly approach views grievances more as a tool for advancing personal and group interests, in which space for negotiation opened up and in which the pragmatic use of ritualized language was applied. In this context, the authors conclude that the purposeful appropriation and use of ideological discourse had an ambivalent effect on the stability of communist rule and depended mainly on how rigidly or flexibly the official institutions were able to respond. The authors find the approach of analysing shifts in the content and style of grievances particularly productive, as it attempts to reconstruct changes in communist everyday life, values, attitudes and the collective mentality of actors. The last part of the text presents the terminology and methodology used by the authors in their research project Pohyblivé hranice diktatury ve světle stížností a anonymních dopisů československých občanů v letech 1948 až 1989 [The Shifting Boundaries of Dictatorship in the Light of Complaints and Anonymous Letters from Czechoslovak Citizens between 1948 and 1989] and introduces the articles in the thematic section.

CS

V úvodní studii tematického bloku věnovaného fenoménu občanských stížností v komunistickém Československu autoři přibližují teoretická východiska tohoto projektu a seznamují se zahraničním výzkumem stížností k oficiálním institucím v komunistických diktaturách (zejména v Německé demokratické republice a Sovětském svazu). Opírají se o koncept „pohyblivých hranic diktatury“, který vznikal od devadesátých let v německé historiografii ve snaze objasnit zakotvenost komunistického panství v NDR ve vzájemných interakcích a koincidencích mocenských struktur a společnosti, odehrávajících se především v prostoru každodennosti. Stížnosti občanů představují jako autentický a masivně dochovaný pramen, jenž i přes značnou míru subjektivity poskytuje řadu cenných podnětů pro analýzu fungování komunistického systému a problémů, jež rezonovaly v tamní společnosti. Soustředí se přitom na hlavní výkladové rámce pro interpretaci tohoto typu pramene, jak je přineslo zahraniční bádání. První z nich interpretuje stížnosti a podněty jako specifický, „shora“ režírovaný způsob řešení a tlumení sociálních konfliktů, který nenarušoval panství vládnoucí strany, ale naopak je podporoval. Pokud však tento způsob dlouhodobě nenaplňoval vzbuzená očekávání, přestával fungovat jako „pojistný ventil“ a mohl přispívat naopak k destabilizaci systému. Další badatelský přístup pohlíží na stížnosti spíše jako na nástroj prosazování osobních a skupinových zájmů, v němž se otevíral prostor pro vyjednávání a uplatňovalo se pragmatické užívání ritualizovaného jazyka. V té souvislosti autoři konstatují, že účelové osvojování a využívání ideologického diskurzu mělo na stabilitu komunistického panství ambivalentní účinek a záleželo hlavně na tom, nakolik rigidně, či pružně dokázaly reagovat oficiální instituce. Za produktivní pokládají autoři zvláště přístup, který se analýzou posunů v obsahu a stylu stížností snaží rekonstruovat proměny komunistické každodennosti, hodnot, postojů a kolektivní mentality aktérů. V poslední části textu je představen aktuální, komplexně pojatý výzkumný projekt „Pohyblivé hranice diktatury ve světle stížností a anonymních dopisů československých občanů v letech 1948 až 1989“, používaná terminologie a metodologie, jakož i následující články, které z projektu vzešly.