Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

1

Nietzsche o Kantovi: Královecké číňanství?

100%

Sikora O.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2024

|

tom 72

|

nr 4

663-679

EN

To what extent is Nietzsche’s critique of Kant empty rhetoric, and to what extent is it a substantive argument to be taken seriously? Within the broad Nietzschean- Kantian polemics, the study is concerned with the ethical domain. It starts from the title phrase “the Chinese of Königsberg” (“Das Königsberger Chinesenthum”) found in Nietzsche’s late book The Antichrist, and goes back to earlier forms of Kant-critique. At its core is the universalist, uniforming claim of the categorical imperative expressed by the motif of duty, and its broader framework is a dualist notion of reality with the postulated noumenal sphere. The aim of the paper is not to offer a clear resolution to the dispute but to highlight its inspirational moments: these include the negative, refuting emphasis in the foundation of ethics and personal autonomy as the basis of self-respect and duty in both protagonists. The Kantian perspective can integrate Nietzsche’s “autonomy of the body” into the autonomy of pure practical reason.

CS

Nakolik jde v Nietzschově kritice Kanta o prázdnou rétoriku, a nakolik je v ní obsažena věcná argumentační stránka, kterou je nutno vzít vážně? V rámci široké nietzschovsko- kantovské polemiky je zde předkládaná studie věnována etické oblasti. Vychází z titulního spojení „královecké číňanství“, které nalezneme v Nietzschově pozdním spise Antikrist, a od něj se vrací k předchozím formám kritiky Kanta. Jejím jádrem je univerzalistický, uniformující nárok kategorického imperativu vyjádřený motivem povinnosti, širším rámcem pak dualistické chápání skutečnosti s postulovanou noumenální sférou. Cílem příspěvku není jednoznačné „rozhodnutí sporu“, ale vyzdvižení inspirativních momentů. Mezi ty patří především negativně vyvracející důraz v založení etiky a personální autonomie jako základ sebeúcty a povinnosti u obou protagonistů. Nietzschovu „autonomii těla“ může kantovská perspektiva integrovat do autonomie čistého praktického rozumu.

2

"Moci už nechtít." K Schopenhauerově kritice Kanta

100%

Sikora O.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2022

|

tom 70

|

nr 1

23-41

EN

The aim of the paper is to provide an interpretation of Schopenhauer’s criticism of Kantian philosophy in its three pivotal areas: the notion of metaphysics, the basics of epistemology and ethical theory. The study shows the grounding of this criticism in the rehabilitation of the world in its immediate givenness. The next point of discussion is an analogy of Schopenhauer’s ethics in relation to Kant, its inner contradiction related to the concepts of compassion and resignation, as well as their inspiring character.

CS

Stať interpretuje hlavní body Schopenhauerovy kritiky Kantovy filosofie: koncept metafyziky, východiska teorie poznání a rozvrh etiky. Jejich společným jmenovatelem je rehabilitace bezprostředně daného světa, „v němž žijeme a jsme“. Spolu s tím se ukazuje jednak analogie Schopenhauerova projektu metafyziky vůle ke Kantově metafyzice autonomie, za druhé jeho rozporuplnost, projevující se zejména v motivech soucitu a rezignace, a nakonec inspirativní význam těchto motivů.

3

"Voda stačí.": Nietzsche, opojení a otevřenost světu

100%

Sikora O.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2023

|

tom 71

|

nr 2

307-324

EN

In the biographical work Ecce homo, specifically in the chapter “Why I Am So Clever,” Nietzsche discusses the issues of nutrition, place, climate, and recreation that for him form a “casuistry of selfishness.” With the sentence “water is enough,” he indicates not only his relationship to intoxicating drinks, but also makes a general recommendation. The article is devoted to the question of how the motifs of intoxication and philosophy are related to each other. If, for Nietzsche, the intensification of philosophical life carries the title of “amor fati,” then the question can be more precisely stated as follows: How are the motifs of intoxication and “amor fati” related to each other? This seemingly marginal question gains urgency if we consider the inseparability of “amor fati” and the Dionysian ideal, which carries within it the meaning of intoxication. The answer rests in the development of the motif of “bodily virtue” that disposes a person to be open and affirmative to the world.

CS

V životopisné knize Ecce homo, konkrétně v kapitole „Proč jsem tak chytrý“, pojednává Nietzsche otázky jídla a pití, životního místa, klimatu a rekreace, které pro něj tvoří „kazuistiku sobectví“. Tezí „voda stačí“ definuje nejen svůj vztah k opojným nápojům, ale rovněž obecné doporučení. Příspěvek je věnován otázce, jak spolu souvisí motivy opojení a filosofie. Pokud pro Nietzscheho vygradování filosofického života nese titul „amor fati“, lze otázku zpřesnit do této podoby: Jak spolu souvisí motiv opojení a zmíněný motiv „amor fati“? Zdánlivě marginální otázka získává na naléhavosti, pokud uvážíme neodlučitelnost „amor fati“ a dionýsovského ideálu, který v sobě nese význam opojení. Odpověď spočívá v rozvinutí motivu „tělesné ctnosti“ disponující člověka k otevřenosti a přitakání světu.

4

Rozumová víra mezi Jaspersem a Kantem

100%

Sikora O.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

|

2021

|

tom 69

|

nr 1

53-73

EN

The study compares Jaspers’ motif of philosophical faith with Kant’s conception of rational faith in the context of their incorporation into the whole philosophical program. The comparison focuses on two issues: alongside the philosophical founding of the motif of faith is its relationship to religious faith. The general similarity of the two concepts is based on the standpoint of autonomy. In relation to the first question, Kant’s conception, the form of which is the by-product of an already developed ethical program, is shown to be stricter and more radical than Jaspers’ more original starting point that was based on the theoretical reflection of the dimension of “embracing.” In relationship to the second question, it is demonstrated that the contradiction of both positions is only external: Kant’s rationalization of Christianity and Jaspers’ relativization are the consequences of an autonomous, rational faith, and thereby remain in a state of tension with the traditional religious position.

CS

Studie porovnává Jaspersův motiv filosofické víry s Kantovou koncepcí rozumové víry v kontextu jejich zapuštění do celku filosofického rozvrhu. Porovnání se zaměřuje na dvě otázky: vedle filosofického založení motivu víry je to její vztah k víře náboženské. Celková podobnost obou koncepcí je založena ve stanovisku autonomie. Ve vztahu k první otázce se Kantova koncepce, jejíž podoba je až důsledkem vypracovaného etického rozvrhu, ukazuje být přísnější a radikálnější než původnější Jaspersovo východisko založené v teoretické reflexi dimenze „objímajícího“. Ve vztahu ke druhé otázce se ukazuje, že protikladnost obou stanovisek je pouze vnějšková: Kantova racionalizace křesťanství i Jaspersova relativizace jsou důsledky autonomní rozumové víry, která tak zůstává v napětí vůči tradičně religióznímu stanovisku.