Wyniki wyszukiwania - Biblioteka Nauki

Nowa wersja platformy, zawierająca wyłącznie zasoby pełnotekstowe, jest już dostępna.
Przejdź na https://bibliotekanauki.pl

Ograniczanie wyników

2 Glombíček P.

Znaleziono wyników: 2

Liczba wyników na stronie

Wyniki wyszukiwania

Sortuj według:

Ogranicz wyniki do:

ZÁMĚR WITTGENSTEINOVA TRAKTÁTU (2): KORESPODENCE

100%

Glombíček P.

Organon F. medzinárodný časopis pre analytickú filozofiu

2014

tom 21

nr 4

516 – 530

The article presents a second part of an interpretation of the intention of Wittgenstein’s Tractatus. The intention itself used to be considered a rather marginal topic until so called new-Wittgenteinian interpretations. The present article considers main sources to show what kind of content we can ascribe to the book. Its aim is to prove that Tractatus is not purely practical exercise, however, without stripping the book of its therapeutic side. This second part continues with interpretation of Wittgenstein’s correspondence with Russell, Frege, Ficker and comes to the conclusion for both parts considering mutual relation of all the sources.

Hobbes o smíchu

100%

Glombíček P.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

2024

tom 72

nr 1

35-53

The author of the study argues against the majority view that believes Thomas Hobbes was a classic advocate of the best known theory of laughter, in which laughter is an expression of superiority. Through an explication of all three passages in which Hobbes systematically discusses laughter, the author rebuts the idea that Hobbs was concerned with a comprehensive theory of laughter in the sense of stating its necessary and sufficient conditions. For Hobbes, the treatise on laughter was originally just a means for better understanding of the mental state of glory, which played a fundamental role mostly in his early theory of motivation, and thus was central for his entire philosophy. In Hobbes’ late philosophy, however, it was losing its significance, so that the short treatise on laughter, which in later writings only briefly reiterates the original exposition, ultimately in De homine lingers only as an inorganic relic. The text also points out the strongly rhetorical character of Hobbes’ explication, which is far more likely to warn against excessive laughter as a symptom of a fallen form of so called glory than it would be to actually and factually analyze the essence of laughter itself.

Autor v této studii polemizuje s většinovým pojetím Thomase Hobbese jako klasického zastánce základní teorie smíchu, v níž je smích výrazem nadřazenosti. Výkladem všech tří pasáží, kde Hobbes soustavně pojednává o smíchu, vyvrací především představu, že mu šlo o ucelenou teorii smíchu ve smyslu postižení jeho nutných a postačujících podmínek. Pojednání o smíchu bylo pro Hobbese původně jen prostředkem k lepšímu porozumění duševnímu hnutí blaha (glory), které hrálo zásadní roli především v jeho rané teorii motivace, a tím bylo klíčové pro celou jeho filosofii. V Hobbesově pozdní filosofii ale ztrácelo význam, takže krátké pojednání o smíchu, jež v pozdějších spisech pouze stručně opakuje původní výklad, nakonec v De homine zůstává jen neorganickým reliktem. Text také poukazuje na silně rétorický charakter Hobbesova výkladu, který daleko spíše varuje před přílišným smíchem jako symptomem upadlé formy duševního blaha, než že by skutečně věcně rozebíral podstatu smíchu samého.