‘In ere des hilgen bischops unde hovetheren sunte Liborius...’: Westphalian relic tabernacles on the eve of the Protestant Reformation

• Autorzy: Achim Timmermann

Warianty tytułu

CS

‘In ere des hilgen bischops unde hovetheren sunte Liborius...’: vestfálské relikviáře v předvečer protestantské reformace

• Języki publikacji: EN

Abstrakty

EN

This is Part 2 of a two-part study on microarchitectural relic tabernacles or Heiltumshäuser constructed in churches along Westphalia’s Hellweg during the century and half before the introduction of the Protestant Reformation (Part 1 was likewise published in this journal; see Achim Timmermann, ‘dem heyligen Cruse to Werle…’: The Architectural Presentation of Civic Relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370–ca. 1430’, Umĕní LXX, 2022, pp. 2–18). In the current article, I explore five Heiltumshäuser erected mainly in ecclesiastical institutions between the very end of the fifteenth century and the 1520s, including the turriform tabernacles of St Mariae auf dem Berge in Herford, the Cathedral of Sts Maria, Liborius and Kilian in Paderborn, and the Augustinian Nunnery Church of St Walburga in Soest. I argue that by the late fifteenth century, century, architects, artists, patrons and relic scenographers no longer endeavored to generate what might be called archetypal designs — exemplified by the “first-generation” relic houses discussed in Part I of this study — but were instead driven by a novel form of mimetic rivalry, which led to the creation of a uniform artistic landscape in which relic tabernacles were both ‘at war’ with each other, and with the much more numerous sacrament houses that were popping up all around them. Because of their almost identical ways of enshrining and staging the sacred, which revolved around the production of rectilinear frameworks that guided the pious gaze, both late fifteenthcentury sacrament houses and Heiltumshäuser were part and parcel of a new kind of scopic regime, in which access to the divine was mediated through physical withdrawal and simultaneous visual substitution. With their enclosed, grilled relic compartments and obfuscatory pyramids, Westphalia’s later relic houses were objects lessons in the auratization of sacred matter, whether it be the body of a saint (as at Paderborn), a reliquary statuette (as at Soest) or the fragment of a tree trunk (as at Herford). Beyond channeling the sacred gaze, they functioned as lithic memorials to individual and collective egos, and despite their relative sameness, as powerful markers of institutional identity

CS

Tento článek je druhou částí dvoudílné studie o mikroarchitektonických relikviářích neboli Heiltumshäuser postavených v kostelech podél vestfálské cesty Hellweg v průběhu jednoho a půl století před zahájením protestantské reformace (první část byla publikována rovněž v tomto časopise, viz Achim Timmermann, „dem heyligen Cruse to Werle…“: The Architectural Presentation of Civic Relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370 — ca. 1430, Umĕní LXX, 2022, s. 2–18). Zabývám se v něm pěti Heiltumshäuser vybudovanými od sklonku 15. století do dvacátých let 16. století převážně v církevních institucích, zejména stavbami věžovitých relikviářů v mariánském kostele v Herfordu, v katedrále Panny Marie, sv. Libora a sv. Kiliána v Paderbornu a v kostele sv. Valburgy v klášteře augustiniánek v Soestu. Domnívám se, že na konci 15. století architekti, umělci, objednavatelé a inscenátoři relikvií již neusilovali vytvářet to, co bychom mohli nazvat archetypálními formami, jejichž příkladem jsou relikviáře „první generace“ a o nichž pojednávala první část studie. Namísto toho se řídili novým druhem mimetické rivality, která vedla k vytvoření homogenní umělecké oblasti. Relikviáře zde „soupeřily“ jak mezi sebou, tak s mnohem početnějšími sanktuáři, které se objevovaly všude v okolí. Vzhledem k téměř totožným způsobům uchovávání a inscenování posvátného, které spočívaly ve vytvoření lineárních rámců navádějících zbožný pohled, byly sanktuáře a Heiltumshäuser z konce 15. století nedílnou součástí nového typu skopického režimu. Přístup k božskému v něm byl zprostředkováván skrze fyzickou izolaci a souběžnou vizuální substituci. Pozdější vestfálské relikviáře s uzavřenými oddíly pro relikvie, mřížkami a enigmatickými jehlancovými věžemi byly názorným příkladem auratizace posvátných předmětů, ať už šlo o tělo světce (jako v Paderbornu), relikviářovou sošku (jako v Soestu) nebo fragment kmene stromu (jako v Herfordu). Kromě toho, že usměrňovaly zbožný pohled, fungovaly také jako kamenné památníky individuálního a kolektivního sebevědomí a přes relativní jednotvárnost i jako výrazné znaky institucionální identity.

Słowa kluczowe

EN

Protestant Reformation; Westphalian relic; art

• Wydawca: Institute of Art History, Czech Academy of Sciences
• Czasopismo: Umění (Art)
• Rocznik: 2023
• Tom: 71
• Numer: 1
• Strony: 2-20
• Rodzaj publikacji: ARTICLE

Twórcy

autor

Achim Timmermann

• Umění, redakce, Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i., Husova 4, 110 00 Praha 1, Czech Republic