Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt

• Autorzy: Vojtěch Kolman

Warianty tytułu

EN

Just so they don’t mend it for me, or how to survive one’s own death

DE

Dass sie mir es ja nicht stopfen, oder: Wie man seinen eigenen Tod überlebt

• Języki publikacji: CS

Abstrakty

EN

Wittgenstein says that Hegel sees identities where he himself sees differences. This is interesting because it is a good way to characterize their final conceptualizations of knowledge, respectively spirit and language play, but also because it is one of many examples of a more general pattern of evaluation of Hegel’s system by his followers. They usually either deny that the whole is true (Adorno), or assert that what we are for us, our self-concept, is always inadequate to what we are in itself (Sartre). Our knowledge in itself always contains some sort of a hole or gap. So Hegel usually comes off as a fool who betrayed the revolutionary ideal of the torn self-consciousness in favor of the benefice of the Prussian state, in which all self-consciousness is unified and all the socks carefully mended. In my paper I want to outline a different reading of the whole problem, which sees Hegel as a cautious man who does not want his philosophy to be clumsily represented after he dies.

CS

Wittgenstein říká, že Hegel vidí identity tam, kde on sám vidí rozdíly. To je zajímavé nejen proto, že tak lze vhodně charakterizovat jejich dva finální koncepty poznání, totiž ducha a jazykovou hru, ale také proto, že se jedná o jeden z mnoha příkladů obecnějšího vzorce hodnocení Hegelova systému jeho následovníky. Ti zpravidla buď popírají, že by celek byl pravdou (Adorno), či tvrdí, že to, čím jsme pro sebe, naše sebepojetí, je vždy neadekvátní tomu, čím jsme o sobě (Sartre). Naše poznání v sobě vždy obsahuje nějakou díru. Hegel tak zpravidla dopadá jako pošetilec, jenž zradil revoluční ideál děravého sebevědomí ve prospěch prebendy pruského státu, v němž jsou všechna sebevědomí unifikována a všechny ponožky pečlivě zašity. Ve svém příspěvku chci načrtnout jiné čtení celého problému, které Hegela naopak vidí jako obezřetného muže, který nechce, aby byla jeho filosofie, poté co zemře, neobratně zaštupována.

DE

Wittgenstein sagt, dass Hegel Identität dort sieht, wo er selbst lauter Unterschiede sieht. Dies ist schon deshalb interessant, weil mit diesen Worten sehr treffend die finalen Konzepte dieser beiden Denker bezüglich der Erkenntnis charakterisiert werden können, nämlich Geist und Sprachspiel, aber auch deshalb, weil es sich um eines von vielen Beispielen des allgemeinen Musters der Bewertung von Hegels System durch seine Nachfolger handelt. Diese bestreiten entweder, dass das Ganze die Wahrheit wäre (Adorno), oder sie behaupten, dass das, was wir für uns sind, unser Selbstverständnis, immer inadäquat dem ist, was wir an sich sind (Sartre). Unsere Erkenntnis weist immer irgendeine Lücke auf. Hegel endet dadurch in der Regel immer wie ein Narr, der das revolutionäre Ideal des löchrigen Selbstbewusstseins für Pfründe des preußischen Staates verriet, in dem jegliches Selbstbewusstsein über einen Kamm geschoren wird und alle Socken mit Sorgfalt gestopft sind. In meinem Beitrag möchte ich eine andere Lesart des Problems skizzieren, in der Hegel im Gegenteil als umsichtiger Mann gesehen wird, der nicht möchte, dass seine Philosophie nach seinem Tode bloß ungeschickt gestopft wird.

Słowa kluczowe

EN

the whole; G. W. F. Hegel; Theodor W. Adorno; Richard Wagner; Ludwig Wittgenstein; identity; difference

CS

celek; G. W. F. Hegel; Theodor W. Adorno; Richard Wagner; Ludwig Wittgenstein; identita; diference

• Wydawca: Institute of Philosophy, Czech Academy of Sciences
• Czasopismo: Filosofický časopis (Philosophical Journal)
• Rocznik: 2020
• Tom: 68
• Numer: 1
• Strony: 25-46
• Rodzaj publikacji: ARTICLE

Twórcy

autor

Vojtěch Kolman

• Filosofický časopis, redakce, Filosofický ústav AV ČR, v.v.i., Jilská 1, 110 00 Praha 1, Czech Republic