Nowa wersja platformy, zawierająca wyłącznie zasoby pełnotekstowe, jest już dostępna.
Przejdź na https://bibliotekanauki.pl
Preferencje help
Widoczny [Schowaj] Abstrakt
Liczba wyników

Znaleziono wyników: 5

Liczba wyników na stronie
first rewind previous Strona / 1 next fast forward last
Wyniki wyszukiwania
Wyszukiwano:
w słowach kluczowych:  the whole
help Sortuj według:

help Ogranicz wyniki do:
first rewind previous Strona / 1 next fast forward last
EN
In his paper the author reconstructs the categorial relations between Gestalt psychol-ogy and theory and classical 20th-century philosophical anthropology (Max Scheler, Helmuth Plessner). In the first part, entitled Inspirations, it is analysed how the views of a key 20th-century Gestalt theorist Wolfgang Köhler influenced Scheler, the author of The Human Place in the Cosmos. In part two, Parallels, the author investigates the categorial similarities between Plessner’s anthropology of laughter and contemporary comicality conceptions based on Gestalt psychology (Hellmuth Metz- Göckel).
2
Content available remote Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt
100%
EN
Wittgenstein says that Hegel sees identities where he himself sees differences. This is interesting because it is a good way to characterize their final conceptualizations of knowledge, respectively spirit and language play, but also because it is one of many examples of a more general pattern of evaluation of Hegel’s system by his followers. They usually either deny that the whole is true (Adorno), or assert that what we are for us, our self-concept, is always inadequate to what we are in itself (Sartre). Our knowledge in itself always contains some sort of a hole or gap. So Hegel usually comes off as a fool who betrayed the revolutionary ideal of the torn self-consciousness in favor of the benefice of the Prussian state, in which all self-consciousness is unified and all the socks carefully mended. In my paper I want to outline a different reading of the whole problem, which sees Hegel as a cautious man who does not want his philosophy to be clumsily represented after he dies.
CS
Wittgenstein říká, že Hegel vidí identity tam, kde on sám vidí rozdíly. To je zajímavé nejen proto, že tak lze vhodně charakterizovat jejich dva finální koncepty poznání, totiž ducha a jazykovou hru, ale také proto, že se jedná o jeden z mnoha příkladů obecnějšího vzorce hodnocení Hegelova systému jeho následovníky. Ti zpravidla buď popírají, že by celek byl pravdou (Adorno), či tvrdí, že to, čím jsme pro sebe, naše sebepojetí, je vždy neadekvátní tomu, čím jsme o sobě (Sartre). Naše poznání v sobě vždy obsahuje nějakou díru. Hegel tak zpravidla dopadá jako pošetilec, jenž zradil revoluční ideál děravého sebevědomí ve prospěch prebendy pruského státu, v němž jsou všechna sebevědomí unifikována a všechny ponožky pečlivě zašity. Ve svém příspěvku chci načrtnout jiné čtení celého problému, které Hegela naopak vidí jako obezřetného muže, který nechce, aby byla jeho filosofie, poté co zemře, neobratně zaštupována.
DE
Wittgenstein sagt, dass Hegel Identität dort sieht, wo er selbst lauter Unterschiede sieht. Dies ist schon deshalb interessant, weil mit diesen Worten sehr treffend die finalen Konzepte dieser beiden Denker bezüglich der Erkenntnis charakterisiert werden können, nämlich Geist und Sprachspiel, aber auch deshalb, weil es sich um eines von vielen Beispielen des allgemeinen Musters der Bewertung von Hegels System durch seine Nachfolger handelt. Diese bestreiten entweder, dass das Ganze die Wahrheit wäre (Adorno), oder sie behaupten, dass das, was wir für uns sind, unser Selbstverständnis, immer inadäquat dem ist, was wir an sich sind (Sartre). Unsere Erkenntnis weist immer irgendeine Lücke auf. Hegel endet dadurch in der Regel immer wie ein Narr, der das revolutionäre Ideal des löchrigen Selbstbewusstseins für Pfründe des preußischen Staates verriet, in dem jegliches Selbstbewusstsein über einen Kamm geschoren wird und alle Socken mit Sorgfalt gestopft sind. In meinem Beitrag möchte ich eine andere Lesart des Problems skizzieren, in der Hegel im Gegenteil als umsichtiger Mann gesehen wird, der nicht möchte, dass seine Philosophie nach seinem Tode bloß ungeschickt gestopft wird.
3
Content available remote Povaha matematiky ve světle Patočkovy nemetafyzické filosofie
100%
EN
The article focuses on the phenomenological critique of metaphysics and science as it is outlined in Patočka’s project negative Platonism and asks what kind of place does mathematics hold for humans in the world. First the text deals with Patočka’s concept of the relationship of science, philosophy, and the entire world with reference to key concepts: Idea, the experience of freedom, truth as a relation to Idea, and the interior-/exterior-world position of philosophy. It then pursues the distinction between objectivity and non-objectivity in non-metaphysical philosophy, which preserves the experience of freedom and responsibility so as to maintain the tension between philosophy and science. Finally, the article presents its own proposal of what kind of possibilities this perspective opens up to mathematics so that it reflects the living world of the mathematician and does not fall into paradoxes and misconceptions of existence. The primary thesis is that mathematical reasoning needs metaphysics for total knowledge and the understanding of the world, not metaphysics as something preceding, but as something reflected with knowledge and in knowledge in order that it could not wholly show the world as a world of the physically living, answering to it and looking after it.
CS
Studie se zaměřuje na fenomenologickou kritiku metafyziky a vědy, jak je načrtnuta Patočkovým projektem negativního platonismu, a ptá se, jaké místo má matematika pro člověka ve světě. Text se nejprve věnuje Patočkově pojetí vztahu vědy, filosofie a celku světa s odkazem na klíčové koncepty: Idea, zkušenost svobody, pravda jako vztah k Ideji a nitro-/mimosvětská pozice filosofie. Poté sleduje distinkci nemetafyzické filosofie objektivita – neobjektivita, která uchovává zkušenost svobody i odpovědnosti, aby udržela napětí mezi filosofií a vědou. Nakonec předkládá vlastní návrh možností, jaké se v tomto pohledu matematice otevírají, tak aby reflektovala žitý matematikův svět a neupadala do paradoxů a nepochopení existence. Hlavní tezí je, že matematické uvažování k celkovému vědění a porozumění světu metafyziku potřebuje, avšak nikoli předchůdnou, ale s poznáváním a v poznávání reflektovanou, aby mohlo necelkově vypovídat o světě jako světě tělesně živých, odpovídat mu a starat se o něj.
PL
Pytanie, jakie pragnę postawić, odnosi się do relacji: klasyczna antropologia filozoficzna XX wieku, za której twórców uznaje się powszechnie zwłaszcza Maxa Schelera i Helmutha Plessnera, oraz teoria postaci w rozumieniu a) historycznym, jako źródło poznawczych inspiracji antropologii filozoficznej (przypadek Schelera), oraz b) strukturalnym jako pole analiz posiadające teoretyczno–filozoficzne punkty styczne z „modelami człowieczeństwa” rozwijanymi na gruncie klasycznej antropologii filozoficznej(porównanie ze stanowiskiem Plessnera).
EN
In his paper the author reconstructs the categorial relations between Gestalt psychology and theory and classical 20th-century philosophical anthropology (Max Scheler, Helmuth Plessner). In the first part, entitled Inspirations, it is analysed how the views of a key 20th–century Gestalt theorist Wolfgang Köhler influenced Scheler, the author of The Human Place in the Cosmos. In part two, Parallels, the author investigates the categorial similarities between Plessner’s philosophical anthropology with its category of “eccentric position” and Gestalt theory.
5
Content available remote Celek je nepravda : k Adornovu kritickému navázání na Hegela
88%
EN
The study illuminates the manner of Adorno’s critical engagement with Hegel’s dialectic, with a primary focus on the question of the relationship between the whole and the individual. First, I show for what reasons Adorno criticizes the primacy of the whole, and on what basis he formulates the thesis that the whole is the false. Then I pay attention to Adorno’s concept of immanent criticism: criticism is based on the norms and values inherent in society, and shows their contradiction with the reality of that society. I illustrate immanent criticism with the concept and reality of human autonomy. Adorno’s defense of the individual and his criticism of the favoring of the whole are connected with his emphasis on somatic existence, which makes it possible to perceive the irrationality of (supposed) Reason in the most tangible way. Individual experience, which is never just individual, thus underpins the relevant critique of the whole, against which it also leans.
CS
Studie osvětluje způsob Adornova kritického navázání na Hegelovu dialektiku s primárním zřetelem k otázce vztahu mezi celkem a jednotlivinou. Nejprve ukazuji, z jakých důvodů Adorno kritizuje primát celku a na základě čeho formuluje tezi, podle níž celek je nepravda. Poté věnuji pozornost Adornově koncepci imanentní kritiky: kritika vychází z norem a hodnot, které jsou vlastní společnosti, a ukazuje jejich rozpor s realitou této společnosti. Imanentní kritiku ilustruji na pojmu a realitě lidské autonomie. Adornovo hájení jedince a jeho kritika upřednostňování celku souvisí s důrazem na somatičnost existence, která umožňuje nejhmatatelněji pocítit iracionalitu (domnělého) Rozumu. Individuální zkušenost, která nikdy není jen individuální, se tak stává oporou relevantní kritiky celku, o nějž se zároveň opírá.
DE
In der vorliegenden Studie wird Adornos kritische Anknüpfung an Hegels Dialektik mit Schwerpunkt auf die Frage der Beziehung zwischen dem Ganzen und der Einzelheit erörtert. Zunächst wird gezeigt, aus welchen Gründen Adorno das Primat des Ganzen kritisiert und auf welcher Grundlage er die These formuliert, dergemäß das Ganze das Unwahre ist. Anschließend wird Adornos Konzept der immanenten Kritik einer näheren Betrachtung unterzogen: Diese Kritik geht aus von Werten und Normen, die der Gesellschaft eigen sind, und verweist auf den Widerspruch zur Realität dieser Gesellschaft. Die immanente Kritik wird anhand des Begriffs der Realität der menschlichen Autonomie aufgezeigt. Adornos Verteidigung des Einzelnen und seine Kritik an der Bevorzugung des Ganzen hängt dabei zusammen mit seiner Betonung Leiblichkeit der Existenz, die es am greifbarsten ermöglicht, die Irrationalität der (vermeintlichen) Vernunft zu spüren. Die individuelle Erfahrung, die nie rein individuell ist, wird so zur Stütze der relevanten Kritik des Ganzen, auf das sie sich gleichzeitig stützt.
first rewind previous Strona / 1 next fast forward last
JavaScript jest wyłączony w Twojej przeglądarce internetowej. Włącz go, a następnie odśwież stronę, aby móc w pełni z niej korzystać.